LATINOS CON CRISTO EN PRAGA Y EN EL MUNDO

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2012-02-12T20:36:00.001+01:00

5. Království Boží II
Čáslav 12.02.2012

V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Marek 1:9-11

Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Marek 8:34-37

En esos días llegó Jesús desde Nazaret de Galilea y fue bautizado por Juan en el Jordán. En seguida, al subir del agua, Jesús vio que el cielo se abría y que el Espíritu bajaba sobre él como una paloma. También se oyó una voz del cielo que decía: «Tú eres mi Hijo amado; estoy muy complacido contigo.» Marcos 1:9-11

Entonces llamó a la multitud y a sus discípulos. —Si alguien quiere ser mi discípulo —les dijo—, que se niegue a sí mismo, lleve su cruz y me siga. Porque el que quiera salvar su vida, la perderá; pero el que pierda su vida por mi causa y por el evangelio, la salvará. ¿De qué sirve ganar el mundo entero si se pierde la vida? ¿O qué se puede dar a cambio de la vida? Marcos 8:34-37

Řeknu to osbně za sebe, ale tuším, že to budete mít stejně:
a) Často jsem ve střehu. Často se ve mně objeví hořké. Často cítím, že se "vzpírám", jsem "anti", "proti", že se vymezuji. Někdy tak, že skoro zuřím. Jsem často v opozice.
b) a často posuzuji, soudím, totiž často se mi rovnají věci a lidé a události... vedle sebe, často do opozice...

Proč, s čím to souvisí, kdy?
Když mám strach.
Když si připadám slabý, bezmocný a ohrožený.
Když se cítím stranou, opomenutý, pomížený.
A když se pokouším věci srovnat (kvůli hodnocení) a ono mi to nevychází nebo nedává smysl.
Když se mi zdá, že to, co se děje, není tak, jak to má být, správně, spravedlivě, dobře, tak to musím dát najevo, varovat.
Když mi na něčem hodně záleží a mám o to strach, o to, aby to bylo tak, jak to být má, aby to dobře dopadlo.

                                                                     ***

Ježíš ale podle všeho nebyl takhle, nebyl "anti". To neměl strach? Ani o sebe ani o to, na čem mu tak záleželo?
A nesoudil. Nerovnaly se mu věci a lidé a události do opozice. To mu všechno bylo jedno?

Ježíš býval i s lidmi (hříšníci), proti kterým byli všichni v opozici a práve, protože se s nimi těžko dalo být.
A nesoudil. Mluvil o odpuštění a to je něco, co maže všechny soudy a ruší všechny opozice...

Jak tohle pochopit? Co to s Ním bylo?
Mluvil hodně, pořád o Království Božím. To ani o ně neměl strach? Co to bylo s Ním, a s Královstvím Božím?

                                                                     ***
V biblické a teologické řeči se té zkušenosti říká "zkušenost přijetí Božího ducha". Rozumět se tomu dá i takhle:

a) je to zkušenost změny, převrácení perspektivy.Člověk přijde o tu svou výlučně soběstřednou. (V které jde o tohle: Já to vidím takhle a já mám strach...) Nejde jen a hlavně o mě. Nejde o to, jak se mi věci a lidé rovnají vedle sebe, proti sobě.
Souvisí to se zkušeností Moci, která má naprostou převahu, není srovnatelná - s ničím, zkušenostt s Boží mocí. Člověk pak přestane mít na zřeteli s takovou výlučnou a plačivou naléhavosti sám sebe. (Stačí málo slov, když tohle máte vyjádřit. "Bůh je velký, moc velký", říkala před týdnem Ena, když jsme mluvili o Ince).
Dokud člověk má na zřeteli prvně sebe, a bude se srovnávat se vším, a bude sám srovnávat věci a lidi a události okolo, tak bude pořád boj... protože trpíme optickým klamem své velikosti nebo spíš důležiosti, přitom tušíme svou křehkost; a budeme bez odstupu v džungli všeho proti všemu...
Nejde o mě prvně a jenom, nejde o to, jak se mi to v hlavě srdci rovná. To je to "Boží království", proto Ježíš nebyl "anti", a nesoudil? Ježíš zachytil jeho perspektivu, žil jeho směrem.

b) stačí to takhle? Je to jen v tom, že když není srovnání... že pak vlastně zmizí opozice a všechno přestane být v boji spolu?
Není to ale potom tak: že teď bude Bůh a svět v opozici. Nejde v tom všem jen o vynucenou kapitulaci světa a mě?
Ne. Jde o tohle k tomu, tohle bylo pro Ježíše tak zřetelné. Ta Moc, Bůh nechce být a není v opozici k lidem.Vlastně z toho ten hlubinný strach a to, o čem jsme mluvili, to vzpírání se a souzení, posuzování... Že cítíme, vidíme, jak se věci a lidé staví proti sobě a události proti nám, že nás ohrožují a jak se všechno drolí a rozpadá.
Přichází něco Mocného, Mocný, který není a nechce být v opozici. V tom je ta Moc. "Tohle nikdo nezkazí, nezmění". Ani hřích, který si člověk přinesl s sebou. Ani špatná pověst a zmarněné roky. Ani strach, ani soudy. Není to jen v tom, že Bůh je tak mocný, že si může dovolit velkorysost. Je to v tom, co je povahou, podstatou Boží Moci, perspektivy - to, čemu my říkáme Láska.
A máme s tím kusou zkušenost - že to je opravdu převrácení perspektivy a konec strachu a souzení. Když máte někoho rádi, tak se ho nebojíte a neodsuzujete ho.

                                                                        ***
Tedy - to je zkušenost Ježíše a za jeho slovy o Královstvím Božím:
a) Nejde (jen a hlavně) o mě. Je tu perspektiva, proud života, bytí, který nemá své centrum ve mně, ani náhdou ne.
b) Bůh a svět...nejsou v opozici
Z toho může vyrůst Důvěra... Pokorná, hluboká, moudrá důvěra.

                                                                      ***
Poznámka nakonec: Ježíš nebyl anti, ale nebyl taky někdy smutný a možná kritický...?
Ano. Vůči těm, kteří vytrvale tvrdošíjně zůstali v situaci opozice, drželi se své perspektivy a svého hodnocení sebe sama a druhých. Není potom až tak důležité, že zůstali v opozici i v své touze po Dobrém Bohu. Jen je to hodně smutné.

                                                                        ***
Treda: Nemusím sebe mít za střed všeho. Trvat na své perspektivě a rovnat si věci, lidi a události (do opozice).
To dnes není právě lehké. Máme to tak pod kůží.. soběstřednou perspektivu (jde jen o mě a mou přítomnost). A soudy už se spousta lidí ani nezybývá, protože jim nic jiného a nikdo jiný za to nestojí.

Tak zlstaneme v blízkosti Ježíše a budeme se ptát po Božím Duchu. Je to osvobozující. Mohli bychom se dostat ze své opozice.

                                                   Vysvoboď nás k důvěře, k lásce

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2012-02-05T15:33:00.003+01:00

4. Království Boží I
Čáslav 05.02.2012

"Zjevily se laskavost a lidumilnost našeho Spasitele Boha" Titovi 3:4
Pero cuando se manifestaron la bondad y el amor de Dios nuestro Salvador, Tito 3:4

Poté, co byl Jan uvězněn, Ježíš přišel do Galileje a kázal Boží evangelium: "Čas se naplnil - Boží království je blízko. Čiňte pokání a věřte evangeliu!" Marek 1:14
Después de que encarcelaran a Juan, Jesús se fue a Galilea a anunciar las buenas nuevas de Dios. «Se ha cumplido el tiempo —decía—. El reino de Dios está cerca. ¡Arrepentíos y creed las buenas nuevas!»Marcos 1.14-15

Když se podíváte v noci do nebe (jinak do něj moc vidět není), uvidíte a vytušíte spoustu hvězd, planet, komet, satelitů... Pohyb není moc vidět, ale je, a všechno má svou dráhu a všechno se míjí... Když se dvě hvězdy náhodou potkají, zůstane po nich nejspíš jen vesmírný prach...

Jak v nebi, tak na zemi. Nejvíc se žije mimoběžně. Nic moc o jiném nevím, nechci vědět. Protože tuším, že když chci žít podle svého, a to chci, tak bych tě měl minout - pokud možno mimo dohled, abys mě nevychýlil na mé cestě, nezastavil v mém letu...

Když už se potkáme - tak to může být jako ve dveřích, a tam někdo je přece první. Když ne, tak jeden druhého může zdvořile pustit.
Když se potkáme - a není to jako ve dveřích, je to tváří v tvář, tak... dáte najevo, co chcete, Zajímá vás, co sleduje ten druhý?
Když se potkáme, zkřížíme si cestu - může to být kdo z koho. Prosadím to, co chci, za čím jdu, nebo budu muset ustoupit?

Mimoběžnost, laciná zdvořilost, síla. Jak na co dojde... Přiznáme, že jsme rádi, když zůstane u prvního. Přiznáme i zásadní nedůvěru..., A vesmírné osamění?

Když se podíváte v noci do nebe... tak vás obejde vesmírný chlad.

Ježíš mluví o Království Božím, které přichází. A o pokání, které se od lidí při té příležitosti čeká.

To je konec s tím, že se díváte na nebe a vidíte tolik planet, komet, satelitů, pohyb není moc vidět, ale je, a všechno se tak míjí... Nebe se dalo do pohybu a klesá na zem...

Konec (vší) mimoběžnosti. Království Boží - to je něco tak "všerozměrného", že vyhnout se tomu nedá. A nebude to jen "potkání ve dveřích".
To se budu muset podrobit...? Království Boží... Větší Moc si nedovedete představit. To je pokání? Podrobit se...? A to je víra?
Dnes spousta lidí žije v tvrdošíjné mimoběžnosti a tvrdí ji i ohledně víry. I víra že je pouze "soukromá", nic neznamená, k ničemu neváže, do žádného společenství a k žádnému vyznání, nechtěli by slyšet o Království Božím, jen o nebi, kterým letí jejich kometa...

Ale Ježíš mluví zřetelně a stále o Království Božím, které přichází, a o pokání, zásadním obratu, který to znamená.
O nebi, které padá na zem... a co se stane, Bude to kdo z koho? co z nás Bůh dostane. Co z nás zůstane.

S Ježíšem, kolem něj to bylo ale Jinak. Otevřela se jiná možnost pro život, jiná zkušenost s životem a Bohem. Konec mimoběžnosti, to ano. ale tak zvláštním a krásným způsobem. mluvit o podrobení - to není přesně to... to není vůbec to...

Každý sledoval to své. A čekal od druhého, že si taky bude hájit to své - v mimobšžnosti, v zdvořilosti, v síle, jak na to dojde.
Ježíš ale říká a dává prožít: věc království Božího, Jeho zájem - je věc (spasení) světa a člověka. (Tohle bych měl opakovat mnohokrát, abychom začali tušit, co to znamená). (Ne vlastní růst, prosazení...)
"Zjevily se laskavost a lidumilnost našeho Spasitele Boha". To je Království Boží.
A člověk může - je k tomu v pokání zván - vzít za svou věc věc Boží. A není to narcistické - ty bereš za svou moji věc, takže já mohu vzít za svou Tvou věc, protože nakonec jde stejně o mě.
Takhle se to zastavit a rozplést nedá. Vzniká zvláštní konstelace, spolubytí, bytí Pro... plná krásné dynamiky. Mně jde o Tebe. Tobě jde o mně. (A tam, kde jsem dřív byl jen já, jsi Ty a já mohu na tvé místo...) A tak se to potkává a jedno druhému rozumí. "Jeden je štěstím druhého". Všechno se to do sebe zaklesne a začne to držet pohromadě a dotýkat se a dávat smysl a vracet štěstí a naději...
Malujeme si po nedělích portrét Ježíše Nazaretského - Krista. Dnes první výrazná črta. Otevřela se zvláštní zkušenost s životem, Bohem. Království Boží takhle - soustředěné na spasení, na dobré pro člověka. to se otvírá tak krásná osvobozující perspektiva.

Buď vůle Tvá... jako v nebi, tak i na zemi.

bratr farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2012-01-29T17:51:00.000+01:00

3.Ježíšův křest
Čáslav 29.01.2012

Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.“ Tu mu Jan již nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. Matouš 3:13-16

Un día Jesús fue de Galilea al Jordán para que Juan lo bautizara.Pero Juan trató de disuadirlo. —Yo soy el que necesita ser bautizado por ti, ¿y tú vienes a mí? —objetó. —Dejémoslo así por ahora, pues nos conviene cumplir con lo que es justo —le contestó Jesús. Entonces Juan consintió. Tan pronto como Jesús fue bautizado, subió del agua. En ese momento se abrió el cielo, y él vio al Espíritu de Dios bajar como una paloma y posarse sobre él. Mateo 3:13-16

Zkusíme mluvit o výchozím pocitu - v životě. O pocitu do života, pocitu, s kterým se žije. Který je přiměřený, pravdivý, s kterým se dá žít?

Nabízí se nám tento (nejběžnější dnes je): Jde o to, co "já teď"... co já chci, co já dělám, čeho já se bojím... Běžné je, že se výchozí životní pocit opírá o to, co "já teď".

Jak to mám pak s budoucností? Budoucnost je jako přístroj, který nahazuje asfaltové disky pro střelbu na holuby. Nahodí... kořist. Budoucnost je jako přístroj, který nahazuje míčky proti mně, a já je tenisovou raketou odpaluji. Nahodí výzvu. Jako ústí řeky z bažinatého jezera... v kterém jsem uvízl a já je (marně,) hledám. Kudy kam? Jako dveře, které - já otevřu nebo se otevřou, uslyším své jméno, půjdu dál, jako u lékaře na prohlídku, čekám na diagnozu. Jako tsunami blížící se k pobřeží. Jsem bez výhledu. Mám strach.

Jde o to, co já teď... co já chci, dělám, čeho se bojím... Ode mně se všechno odvíjí.

Výchozí pocit do života - podle Jana Křtitele.

a) Jan stojí na kraji pouště. Žije z toho, co poušť dá, jí kobylky, med, oděn velbludí kůží.

Poušť je prostor, kde není nic - jen výhled. Kde se otvírá výhled. Místo, kde začíná exodus. Vyjítí do svobody. Jan dává najevo: nejde o to, co já teď. Jde o budoucnost, o to, co před námi.

b) Jan mluví o Království nebeském, které se blíží a o Soudu, který přichází. Jde o to, co je před námi. Teď je "jenom" situace zlomu, rozhodování. Jde o to, co ne-Já, jde o to, co Bůh. Budoucnost je výlučně Boží možnost.

c) O to "já teď" jde také, ale jenom odvozeně. co tedy potom já teď? Co mám dělat? (ptají se lidé kolem Křtitele).

Na čem záleží? Na vztazích. Jde o vztahy. Spravedlivé, reálné. Nesou můj život. Vztahy jsou důležité. K lidem. A k Bohu.

To je přiměřený výchozí pocit do života podle Jana:

žije se z budoucnosti, pro budoucnost. Ta je Boží. (Jeho výlučná možnost).
Obrací se proti "našemu světu", přinejmenším jako východisku a cíli pro život. Staví všechno v našm světě pod otázku a mě teď do situace rozhodování.
Záleží na vztazích.

Takový pocit do života znamená a vrací Janův křest.

Jaké to je? Strach. Pocit, že konečně je něco doopravdy. Může to být i osvobozující a plné naděje.

Zkusíme si po nedělích malovat obraz - portrét Ježíše Nazaretského - Krista. Dnes první črtu, nebo spíš něco jako vypnutí plátna pro ten obraz.

Ježíš se nechal u Jana Křtitele pokřtít. To je první nepochybné historické datum z Ježíšova života. (Nepochybné je také z toho, že kdyby křesťané mohli Ježíšuv křest přejít, přešli by ho, mluvili jsme o tom na BH proč...).

Proč se Ježíš nechal u Křtitele pokřtít? Jaký měl Ježíšuv křest význam? Když Ježíš šel ke křtu k Janovi - tak se to má chápat jako jeho první prorocký - symbolický čin.

(Nejen slovy, ale i činem, nebo pomocí "image" se dá mluvit. Ozeáš - když chtěl ukázat Izraeli, který si šel po svém, sdělit, že je ubohý a opuštěný, a jak je divné, že Bůh o něj stojí vzdor jeho nevěrám... se oženil na znamení toho s ženou s hodně špatnou pověstí.)

Když Ježíš jde k Janovi ke křtu, tak tím dává najevo: "Janův" výchozí pocit do života je pravdivý a přiměřený: důležitá je budoucnost, je Boží, je to jeho výlučná možnost; obrací se k "našemu světu", a také proti němu, aspoň jako proti východisku pro život; jde o vztahy, ohled, repekt.

Co se má ještě otevřít pro tento pocit do života, pro existenciální situaci - to bychom se měli nějaký čas učit.

Přiznáme, že je nám nějak těžko postavit se dnes do situace pouště, exodu, výhledu, rozhodování? Proč? Spíš kvůli tomu, že jsme tak bohatí, nebo že neslyšíme žádné "volání" (že k nám žádné nedoléhá), nebo je nám těžké je přijmout, že voláme jen sami, nebo opravdu tak trváme na tom, že jde jen o to, co já teď...?

Třeba nám v tom Ježíš Kristus pomůže. Když ne On, tak potom už nevím... A při tom se má ještě hodně otevřít!

Probuď v našem srdci touhu odpovídat Tobě, žít život jako odpověď Tobě.

bratr farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2012-01-15T17:36:00.000+01:00

2. Jan Křtitel
Čáslav 15.1.2012

Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme, Pláč 5:21a
Permítenos volver a ti, Señor, y volveremos; Lamentaciones 5.21a
Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.“ Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“ Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře.“ Marek 9.22b-24
Si puedes hacer algo, ten compasión de nosotros y ayúdanos. —¿Cómo que si puedo? Para el que cree, todo es posible. —¡Sí creo! —exclamó de inmediato el padre del muchacho—. ¡Ayúdame en mi poca fe! Marcos 9:22b-24

Dovedete si představit situaci, kdy to zůstane na vás? Důležité, rozhodující je to, co uděláte vy. To půjde, to je snadné si představit. Tak to máme často. Připadá nám tak důležité, co my... myslíme, děláme... Jaké to je? Opojné, osvobozující. Někdy vlastně tíživé!

Dovedete si představit situaci, že to vůbec nezůstane na váx, že nenaděláte nic? to - půjde taky? Taky. ale to jsou většinou situace, kdy se s námi nebo s našimi blízkými něco děje, zlého, a my nemůžeme dělat nic.

Jaké to je? Většinou je to o strach. Zřídka to je krásné.

Dvě možnosti: a) zůstalo to na mně, tedy "musím".

b) Není to na mně, tedy "nemohu".

Ale ten Jan Křtitel...

Na jedné straně s lidmi mluví tak naléhavě, zuřivě, hněvivě, že oni musí mít pocit - že to je docela na nich, co teď udělají, že na tom nesmírně - všechno záleží. mluví o pokání, které přece musí udělat oni sami, protože to pokání je "změna kursu, orientace". Na druhou stranu po nich chce, ať se nechají pokřtít a v tom jsou naprosto pasivní.

Že by byla ještě jiná možnost - než že všechno zůstalo na mně nebo že nic nezůstalo na mně?

Vlastně ano, může se to střídat. Teď já, pak ne já, pak zase já?

to taky dobře známe. Každý rozhovor je takhle. Já něco řeknu, ty odpovíš, nebo naopak.

Takže: a) Já všechno... "Musím". b) Nebo já nic... "Nemohu". c) teď já, pak "ne já". A tak se to může střídat.

To známe taky dobře. Dokonce často navazuje (odpovídá) jedno na druhé. Na to, co Já... se váže (odpovídá) , co "ne Já", co Ty. A naopak. Podle toho, co Ty, tak Já...

Ale v tom, co se kolem Jana děje, co Jan říká, jakoby to bylo ještě jinak. Jako když Jan říká obojí jedním dechem. "Vy". A "ne vy". Co je důležitější?

I když je jasné "pořadí", ("vy nezačínáte"), přesto se to rozplést jaksi nedá. Není zřetelné, co mohu připsat sobě a co ne, co musím připsat Jinému.

Dost se to podobá tomu, co napsal o obrácení prorok Jeremiáš. "Obrať nás, hospodine, k sobě a my se navrátíme... "

Není nakonec přece jen ještě čtvrtá možnost?

Není to někdy tak... "najednou", že se nedá rozlišit, že se nedá připsat, co kdo...?

Dovedete si představit nějakou obyčejnou situaci, v které je obojí najednou - aktivita a pasivita?

Je to jako s plachetnicí na moři? Natahuji plachtu a (tak) čekám na vítr. Bez větru není nic. Bez plachty - taky nic?

Nebo jako podání ruky? podávám ruku, když (protože) ty mi ji podáváš. Kdybys ji nepodal, co bych to dělal, když natahuji ruku? Nechci, abys natáhl ruku do prázdna.

Takhle to má člověk s Bohem. (Takhle lze vyjádřit Tu Zkušenost.) Nejde o to, že by nebylo jasné, kdo "si začal". To je jasné.

Ale jaksi se nedá rozestřít, co připsat sobě a co Bohu, v čem jsem aktivní a v čem pasivní.

Je to hodně zvláštní, paradoxní a krásná zkušenost: Sobě nemohu připsat nic, a přesto... jsem tak "aktivní", jak jsem nikdy nebyl.

To vzniká zvláštní konstelace. Musím i nemohu a přesto - je mi dáno. (Jak to řekne Ježíšovi otec nemocného chlapce: "věřím, pomoz mé nedověře"). Tohle pochopit - nebo spíš prožít - to znamená prožít Boha. do takové konstelace se staví Bůh s lidmi. tohle říká Jan. Ještě zřetelněji a přesněji Ježíš.

Tak je to nakones s životem. Musíte snad žít a (ale také) je vám to dáno... Tak s budoucností. musíte do ní a (ale také) je vám dána. Jdete a jste neseni.

Protože tak je to s láskou.

Děkujeme za to, že můžeme žít z Tebe, pro Tebe, Tobě vstříc.

bratr farář Pavel Jun

2012-01-08T09:00:00.000+01:00

1. v Jiném není spásy

8.1.2012 Čáslav

Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni." Skutky 4:11-12

Jesucristo es “la piedra que desecharon ustedes los constructores, y que ha llegado a ser la piedra angular” De hecho, en ningún otro hay salvación, porque no hay bajo el cielo otro nombre dado a los hombres mediante el cual podamos ser salvos. Hechos 4.11-12

Přemýšlet o otázkách.
Když je necháme – to se jich vyrojí… Celý roj. Mohly by nám zakrýt celý obzor. Někdy k tomu vlastně stačí jedna jediná.

Nedaly by se otázky nějak roztřídit?
Otázky by se mohly rozlišovat (roztřídit) podle toho – jak jsou daleké, jak jsou široké a jak jsou hluboké.

Totiž: Jaký mají dostřel, jak daleký mají dosah, jak daleko se ptají.
Jak široký mají rozptyl, jak míří doširoka, kolik možných odpovědí připouštějí.
Jak jsou hluboké, jak jsou „existenciální“, jak vás berou s sebou, jak jsou pro vás důležité, jak sám sebe do nich vkládám a čekám, že se v nich sám najdu.

Otázky mohou být „minimální“.
Otázka může být docela krátká, může mít dosah jen pár cm, vteřin.
Může být tak úzká, že připustí jen dvojí, nebo někdy možná i jen jednu odpověď.
Může být tak mělká, že pro mě nic nemusí znamenat, srdce se ani zdaleka nedotkne. Může být řečnická.

Jak „velké“ mohou být? Jaká je „maximální otázka“? Největší dálka otázky – je…? Pokud až? Až po smrt? Nebo ještě za… Co je za…? Otázky mohou být nekonečně daleké a vyvolávají pak hroznou závrať. Největší šíře? Všechno může být možností. Nejen dopředu, ale i dozadu a nahoru a dolů. Dobré i zlé. Otázky mohou být tak doširoka že vyvolávají závrať. A mohou být tak „existenciální“ – že půjde o mě celého, pro mě se rozhoduje o všem, jde mi o všechno.

Maximální otázka? Jedním slovem: otázka po spasení. Nejdelší, nejširší, nejhlubší otázka. Otázka po Dobru i pro mě, po konečném, definitivním, souhrnném – po spasení.

***

Malých otázek připustíme spoustu. Ale ty ostatní… Nejsme zvyklí klást dlouhé, široké a hluboké otázky. S takovými otázkami je potíž. Neupokojují. Znejišťují. Nemohou dosáhnout cíl. Obrací se proti nám. Otázka mi může pak vpadnout do zad, obrátit se proti mně, může jakoby obletět svět a zeptat se taky po mně a po všem, čím jsem a pro co žiji. Náš rozum se ve velké dálce a šířce ztrácí, naše srdce neunese tolik napětí. (Cíl zůstává mimo dostřel. Není jedním bodem ve středu terče.)

Z velkých otázek jsou obavy. Nepřipouští se dnes skoro vůbec. Důsledek je, že se žije velmi mělce a velmi vratce. A maximální otázka – to je otázka po spasení a také otázka po Bohu – ta je skoro nepřípustná.

***

Na maximální otázku se dává v jedné tradici svým způsobem prostá, jasná odpověď: Ježíš Nazaretský. „V jiném není spásy“.

To je velmi zvláštní! Tak daleká, široká a hluboká otázka a tak prostá, blízká, zřetelná odpověď? Jak to jde dohromady?!! Ano, zvláštní. A podle zkušenosti a stopy, kterou ta tradice zanechala v čase a prostoru a srdcích… úžasné.

O tom bychom měli teď nějaký čas mluvit, přímo o Ježíši Nazaretském – co to s Ním bylo, co se kolem Něj dělo, že se taková zkušenost („není v jiném spasení“) s ním mohla začít tvrdit. Po Tomhle se ptá naše nejdelší, nejširší a nejhlubší otázka.

Podstata křesťanské víry a zkušenosti. O tom bychom měli mluvit. Asi bychom měli přitom počítat s překvapením. Nádherným překvapením. Taky se možná přitom ukáže, že jsme si hodně zvykli žít opravdu hodně „na krátko“. Pro přítomnost a sebe sama. Svým způsobem bychom měli počítat se soudem toho, co a z čeho žijeme. (Proto sem moc lidí nechodí. Leckteří nahlédli, polekali se a zmizeli). Může se stát, že dostaneme odvahu začít znovu připouštět dlouhou, širokou a hlubokou otázku. Máme tušení, že nepokojná závrať, která nás přepadá, a kterou neutišíme ničím… není „marná“ a do prázdna.

Děkujeme za výhled, který se nám otvírá pro Ježíše Krista.

bratr farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2012-01-01T18:53:00.000+01:00

Nový rok
Čáslav 1.1.2012

5 Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“10 Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, 11 zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál. 22 Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek.23 To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek.Zjevení Janovo 21:5; 10-11; 22-23

5 El que estaba sentado en el trono dijo: «¡Yo hago nuevas todas las cosas!» Y añadió: «Escribe, porque estas palabras son verdaderas y dignas de confianza.» 10Me llevó en el Espíritu a una montaña grande y elevada, y me mostró la ciudad santa, Jerusalén, que bajaba del cielo, procedente de Dios.

11 Resplandecía con la gloria de Dios, y su brillo era como el de una piedra preciosa, semejante a una piedra de jaspe transparente. 22 No vi ningún templo en la ciudad, porque el Señor Dios Todopoderoso y el Cordero son su templo. 23 La ciudad no necesita ni sol ni luna que la alumbren, porque la gloria de Dios la ilumina, y el Cordero es su lumbrera. Apocalypsis 21:5;10-11; 22-23

Nový rok. Co říci?

"Nové". Když se řekne "novéů, tak to obsahuje také hodnocení.

Jaké? Spíš pozitivní.

Nové skýtá nové možnosti. Objevují se nové šance. Staré, přežité, opotřebované mizí. Nové je silné, mladé, zdravé, nepoužívané.

O tom jsme mluvili také včera, na "starý rok". Stárnutí jako když znehodnocuje. Je zkušenost klesající hodnoty, pocitu zklamání (nebylo to To, nebylo v tom To, co jsem hledal), pocitu selhání (i já jsem se na tom podepsal, je to i moje vina), vědomí lhůty (všechno má svůj konec, je každou chvíli konci blíž). Tak když staré může zmizet a objevit se nové... to je dobré.

Nové nechává za sebou staré, poznamenané zklamáním a selháním, a dává novou lhůtu.

Negativní hodnocení k "novému" patří také?

Není s ním ještě žádná zkušenost. Je nevyzpytatelné.

Je "Nový rok". Když se to řekne - co vám převažuje - to pozitivní nebo negativní?

Spíš pozitivní? Těšíte se, že budete moci začít znovu, že dostáváte novou šanci? Nebo máte taky strach?

Nový rok je nevyzpytatelný.

Co říci na Nový rok? Říkají se přání... Co bych chtěl pro druhé a pro sebe. Nebo předsevzetí... Co ve svém životě změním.

Když Bible mluví v nejhlubším smyslu o "novém", tak to neznamená jen, že se nabízí ještě další možnost (která ovšem zase zestárne).

Znamená to, že je ještě Jiná možnost, která se ale neskýtá, která do našeho života nespadne, abychom (si) ji využili, vyžili. Je to Jiná možnost, protože (to je jako ve vztahu) jde o něco, "pro co a k čemu" se žije.

O tohle jde: Není to možnost, která vám spadne do života a pak se žije, ale Možnost pro Kterou se žije, ke které se žije. Vnímáte ten zásadní rozdíl?

Jsme zvyklí žít možnosti, které se naskýtají. Strhnout je do svého života a vyžít. Tady jde o něco jiného, o jiný "modus života". Nejde o to co spadne do života, jde o to, k čemu všechno míří. Jde o to, že se nežije to, co se skýtá, ale žije se ve vztahu k tomu... k Bohu.

"Nové" biblické se vztahuje k Novému, které nezestárne. Protože se nestane pouhou součástí vašeho života. "Nové" biblické zůstává nové, protože je to Cíl, ke kterému poutník míří, je to Moře, do kterého plyne řeka, je to Někdo, kdo jde vedle vás, před vámi, za vámi... a vy na něj myslíte, a pro něj žijete, ale který se ve vašem životě neztratí.

Je Nový rok.

Co říci? Tak "fajn". Nebo "snad tentokrát" a držet si palce nebo ťukat na dřevo... Nebo i: "Díky". To všechno není tak špatné.

Ale ještě přiměřenější by bylo (mohlo být): zmlknout v úžase - (jak se to víckrát stalo Janovi, když se před ním otvírá vize knihy Zjevení) že se v horizontu světa i mého života objevuje... "Jeruzalém bez chrámu", Někdo pro Koho se žije a Kdo žije pro vás. 

Je tu Jiné, které nezestárne, protože to nepadá do našeho života, nestane se jeho součástí, ale celý náš život - míří a padá do Toho.

K tomu se nic říci nedá. Jen se nadechnout vydychnout. Tak zhluboka, že... se vrátí život.

A pak se do Nového roku... začne zvláštním způsobem chtít. Je to průchozí brána.

Děkujeme za to, že náš pohled vytahuješ z prostoru našeho života až k Tobě samému.

bratr farář Pavel Jun

SLOVO NA KONCI ROKU - PALABRA DEL FIN DE AŃO

2011-12-31T00:00:00.000+01:00

Další fotografie můžete shlédnout zde: http://vahom.rajce.idnes.cz/Posledni_den_roku_2011_na_fare_CCE_v_Caslavi/

Starý rok...
Čáslav 31.12.2011

Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta. Proroci je volali, oni se však od nich odvraceli, obětovali baalům, pálili kadidlo tesaným modlám. Ačkoli jsem sám naučil Efrajima chodit, on na své rámě bral modly. Nepoznali, že já jsem je uzdravoval. – Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu nakláněl a krmil jej.Ozeáš 11:1-4

«Desde que Israel era niño, yo lo amé; de Egipto llamé a mi hijo. Pero cuanto más lo llamaba, más se alejaba de mí.1 Ofrecía sacrificios a sus falsos dioses y quemaba incienso a las imágenes. Yo fui quien enseñó a caminar a Efraín; yo fui quien lo tomó de la mano. Pero él no quiso reconocer que era yo quien lo sanaba. Lo atraje con cuerdas de ternura,2 lo atraje con lazos de amor. Le quité de la cerviz el yugo, y con ternura me acerqué para alimentarlo.Oseas 11:1-4

Vždyť Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás zvěstovali my – já a Silvanus a Timoteus – nebyl zároveň ‚ano‘ i ‚ne‘, nýbrž v něm jest jasné ‚Ano‘!  Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno ‚Ano‘. A proto skrze něho zní i naše ‚Amen‘ k slávě Boží. 2 Korintským 1:19-20

Porque el Hijo de Dios, Jesucristo, a quien Silvano, Timoteo y yo predicamos entre ustedes, no fue «sí» y «no»; en él siempre ha sido «sí». Todas las promesas que ha hecho Dios son «sí» en Cristo. Así que por medio de Cristo respondemos «amén» para la gloria de Dios. 2 Corintios 1:19-20

Starý rok... Co říci? Nebo přejít mlčením?

"Starý"... Když se řekne "staré", tak to s sebou nese také hodnocení. Jaké?

Spíš negativní.Proč?

Staré už má něco (asi to nejlepší) za sebou, je použité, opotřebené, omrzelé. Staré už toho nemá tolik před sebou, jako nové. Staré je zastaralé, tedy z jiné doby, to znamená - už se jaksi nehodí.

Negativní hodnocení starého souvisí se zkušeností klesající hodnoty, z pocitu zklamání (nebylo to To, nebylo v tom To, co jsem hledal), z pocitu selhání (i já jsem se na tom podepsal, je to i moje vina), a z vědomí lhůty - všechno má svůj konec ( staré je tedy konci blíž). Staré je časem poznamenané a dřív odbyté.

Proto spíš negativní hodnocení "starého". Stárnutí znehodnocuje. Hlavní roli v tom hraje Čas (krátí lhůtu, drolí, nechává šrámy...) a zklamání či selhání.

Kdy je ve slovu "staré" něco pozitivního?

Může se říci: "To už je stará věc". Když je něco staré, tak už by to mohlo být odžité, za námi, už by nás to trápit nemuselo.

Nebo - "staré přátelství". Když to vydrželo, tak to znamená, že se to osvědčilo.

Je "starý rok". Když se to řekne ("starý rok") - co vám převažuje - to negativní nebo to pozitivní?

Potřebovali bychom pomoci "se starým"? Co s tím, že všechno má svůj čas, svou lhůtu, a všechno je poznamenané zklamáním a selháním (v ničem To nebylo a Není, to po čem se naše srdce ptá a všechno se opotřebovává)? Jak se bránit smutku ze stárnutí všeho i sebe sama a možná i panice z toho...

Co říci na "Starý rok", k starému roku?

Velmi starý, už slepý dědeček z Bullerbynu prý říkal, když vzpomínal: "achjojo...". Je v tom smíření se s tím, že to takhle.. je, utíká? Stačí to na nenávratný ubíhající čas - a na zklamání, selhání (vina)... na znehodnocující momenty...?

Jak to má se "starým" Bible? Nedá se to samozřejmě říci obecně. to hlavní je ale, že na starém na tom, co bylo, se může ukázat (projevit) Boží "věrnost". Bůh vás nenechává být. V dobrém nenechává být.

Zkušenost Boha: Je (jakási) Věrnost (stálá nakloněnost), která se vine časem... a jako červená nit splétá (spřádá, sešívá) jednotlivé (v životě lidí i běhu světa) do jednoho kusu... Přitom se ztrácí zklamání (že to nebylo to, co mělo být) a váhu ztrácí i selhání (nebyl jsem tak, jak jsem měl být).

Ta červená nit je nit Boží lásky a odpuštění. Bůh tento svět nenechává být...(Ve světě, kde každý všechno snadno být nechává - to je Věc!)

Starý rok... Co říci...?

Čas a vina (zklamání, selhání) jsou znehodnocující momenty v "starém".

K tomu se dá říci to odevzdané a smiřující se "achjojo..."

Proti tomu Boží věrnost, neústupná věrnost, se kterou ani čas ani vina nic neudělá, prý ani smrt, která se jak červená nit vine vším a drží pohromadě a znovu znehodnocuje...

K tomu se dá řici "Amen". Tím spíš, že pro nás má Boží věrnost ("zaslíbení") tvář Ježíše Krista. A skrze to "Amen" do toho vstupujete vědomě, začínáte vědomě patřit... To je opravdu víc než jen smíření se s... životem. Amen.

Děkujeme za to, že život dostává svou hodnotu také od Tebe, Tvým zájmem, odpuštěním.

bratr farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-12-25T14:00:00.002+01:00

Vánoční zkušenost
Čáslav 25.12.2011

A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ Lukáš 2:8-12

En esa misma región había unos pastores que pasaban la noche en el campo, turnándose para cuidar sus rebaños. Sucedió que un ángel del Señor se les apareció. La gloria del Señor los envolvió en su luz, y se llenaron de temor. Pero el ángel les dijo: «No tengáis miedo. Mirad que os traigo buenas noticias que serán motivo de mucha alegría para todo el pueblo. Hoy os ha nacido en la ciudad de David un Salvador, que es Cristo el Señor. Esto os servirá de señal: Encontraréis a un niño envuelto en pañales y acostado en un pesebre.» Lucas 2:8-12

Co je to - vánoční zkušenost?

Nejprve se musíme zeptat: Co je to - lidské srdce? Nedalo by se to říci srovnání s očima, Oko má sítnici a na ní se prostě odráží, co je venku? Není srdce něco jako sítnice pro celého člověka? Odrazná plocha pro to, co se s člověkem, co se mu děje?

No... není to ještě celé. Když něco "vstoupí do srdce", tak to tím dostane ve vašem životě váhu. ("Klást na srdce" se říká). A něco to pak pro nás začne znamenat - bolí to, nebo těší, nebo poutá, váží, nebo drásá... Co vstupuje do srdce, dostává v životě váhu, nevstupuje tam jen něco, ale také někdo (vnímáte ten rozdíl) a nemizí to dalším okamžikem, ale zůstává to. Potom... Srdce je víc než "sítnice pro celého člověka", v srdci se nejen zrcadlí to, co se děje okolo, obrazy druhých lidí, ale srdce je také (spíš) prostor potkání, do kterého vstupují druzí a potkávají se tam (se mnou i spolu). Srdce je místo intimního potkání, potkávání. To je srdce...

Co to pak znamená:

Srdce je naše velmi zranitelné místo.

Co tam vstoupí, dostane ve vašem životě váhu. A může to bolet, může to vyděsit, může to týrat, může to zanechat těžkou stopu.

Však do srdce leckoho a leccos nechceme vpustit. Hlídáme si ho, pokoušíme se o vstupní kontrolu. V tomhle jsme dnes dost dobří. dost to umíme - nedbat, nepustit dál a hlouběji.

Jenomže ze srdce se pak stává poušť. Nemůže někdo takhle o srdce přijít docela?

A když se do srdce někdo už dostane, dá se potom vykázat?

Jde to dost těžko, zůstává tam po něm vždycky něco. Vůně, vzpomínka. Jizva.

Dá se srdce zamknout? Máte klíč od svého srdce? A má ho ještě někdo jiný? Svěříte klíče od svého srdce někomu?

Je zkušenost, že se nám v srdci objevují věci a lidé, které jsme tam nevpouštěli, nezvali.

To se tam vloupali? Nebo moje srdce má skutečně víc klíčů, Nebo jak to je?

Ale k tomu patří taky: Srdce je pak místo překvapení. možná kvůli tomu je tak vzrušující žít. Koho ještě v srdci potkám a co z toho bude?

Je takový apokryf (z pátečního divadla mládeže): V šesti dnech Bůh stvořil všechno. Tedy skoro všechno. Poslední Boží stvoření se totiž datuje až na sedmý den velmi časně ráno... a jde o malý klíč...

To je ten klíč, co visí na nebeských veřejích a andělé si ho mohou brát, když jdou na svět. Náhradní klíč od srdce... Proto člověku leckdo někdy překvapivě dolehne i do dobře zamčeného srdce. I Bůh.

Když se mluví o andělích, tak to se mluví o téhle zkušenosti. Že se vám něco velkého, někdo - bez ptaní, i nečekaně, objeví v srdci. (Andělé netlučou na dveře ani nezvoní). Prostě potkají a řeknou své, prostě vstoupí. Jak je to v tom apokrafu: Jako když je náhradní klíč od vašeho srdce.

Může se stát - vánoční zkušenost - že vám do srdce (do prostoru intimního potkání) dolehne skrze Ježíše Krista sám Bůh - a to je jako když se v srdci odrazí celý vesmír, a není to děsivé, je to krásné, je to plné pokoje, je to upokojující. Povolí to sevření - v kterém srdce ze strachu a v soběstřenosi hlídáme, zavíráme, a pokoušíme se ovládat.

Takové očekávání, takový výhled, se může stát základem našeho života, našeho výhledu do světa, do života, do budoucnosti. To je základ důvěry, víry.

S tím, že nám může a chce dolehnout do srdce Bůh - s tím smíme, máme počítat. A to je víc než vzrušující. to pak život začne dávat smysl a objeví se naděje.

Budeme s tím počítat, že máš "náhradní klíč" od našeho srdce, že máš volný vstup, a - tak je to dobře. my s tím svým klíčem k srdci stejně neumíme moc zacházet.

bratr farář Pavel Jun

Josefovo pokušení...

2011-12-23T23:44:00.001+01:00

Další fotografiepo kliknutí zde, shlédnete na rajčeti.

Co vytváří souvislost mezi epizodami, jak vzniká z epizod příběh?
A můj a tvůj příběh - jak to mají spolu? Co vytváří souvislost mezi příběhy?
Který příběh je největší?
Je snad příběh, který sahá od počátku až na Konec a všechny příběhy zahrnuje a do sebe přijímá?
Nakolik je člověk to tohoto příběhu může patřit a je v něm svobodný? Co že je svoboda?

Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého.

19 Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají.

20 Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.

21 Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“

22 To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka:

23 ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.

24 Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě.

25 Ale nežili spolu, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš.

Krátké video můžete shlédnout na :Píseň z Josefovo pokušení...

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-12-18T14:24:00.000+01:00

Jak 5:7-8
Čáslav 18.12.2011

Buďte tedy trpěliví, bratří, až do příchodu Páně. Pohleďte, jak rolník čeká trpělivě na drahocennou úrodu země, dokud se nedočká podzimního i jarního deště. I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce, vždyť příchod Páně je blízko. List Jakubův 5:7-8

Por tanto, hermanos, tened paciencia hasta la venida del Señor. Mirad cómo espera el agricultor a que la tierra dé su precioso fruto y con qué paciencia aguarda las temporadas de lluvia. Así también vosotros, manteneos firmes y aguardad con paciencia la venida del Señor, que ya se acerca. Santiago 5:7-8

Když se řekne cíl - co si představíte?

Představíte si třeba člověka s puškou?

Cíl - pak je něco, na co člověk míří, k čemu se soustředí, vztahuje, co by chtěl dostat, dosáhnout.

Nebo si představíte poutníka? Jde, někdy i cestou necestou, stojí ho to úsilí... míří někam, třeba na vysokou horu, v myšlenkách tam trochu předbíhá.

Cíl je pak to, k čemu člověk míří, kam by se chtěl dostat. Cíl je - na co nebo k čemu člověk míří?

Který obraz je pro vás "bližší"? (Jste lovci nebo poutníci?)

Dnes je asi víc lovců, pálí se kolem sebe, bez rozmyslu, jen aby byla nějaká kořist, aby nic neuniklo. Nic nepropást...

Jaké vlastnosti musí mít lovec nebo poutník?

Lovec ostražitost a úpohotovost. Stačí malinko a cíl se ztratí z mušky... Poutník zase houževnatost.

Jsou problémy s cíli...

Člověk se může "zbláznit", pomátnout. Může se v něm probudit nenasytnost... může chtít víc než je správně, než je možné, může chtít na úkor druhých...

Cíl může být klamný. Jako cíl si můžete vzít něco "mimo realitu". Kam se nedojde, kam se nedostřelí. To jsou hrozné věci pak.

Jaké jsou problémy s cíli - to je vidět skoro na každém kroku...

Jaký vy máte cíl? K čemu poutáte svůj život, úsilí...? Udělejte si inventuru svých cílů. Malých a velkých, krátkodobých i - celoživotních (máte takový?) O co vám jde? Na co nebo k čemu míříte? Není někdy snadné vyznat se ve vlastních cílech, že?

Zvláštní zážitek je, když víc lidí má stejný cíl. Když se upínají k něčemu - společnému. Je to povznášející, až opojné.

Když jde více lidem o stejnou věc, když je dav na lovu, tak je v tom horzná síla. Když jde víc lidí stejnou cestou, tak se mohou podepřít, povzbudit, vzmužit, ujistit se, že cíl je...

Může to taky ale být dost nebezpečné. Když se dav k něčemu upne, tak z toho může být velká hrůza. "Lov davu" - to je někdy hrozné podívání.

I to je vidět po celém světě. Když cíl pomáhá vyhledávat strach nebo pocit křivdy... například (příklad islamistického světa), nebo... pýchy (americký svět)... tak se dějí věci...

Lidé, kterým je list Jakubův, "křesťané", to mají ještě jinak. Mají sice "společný cíl", jsou oslovováni najednou, ale...

Ale ten cíl - je zvláštní, neobjevuje se "jako v nitkách zaměřovače" něco, co by mohlo utéci, co by se nemělo propást...

Nejde také o něco jako cíl pouti, životního směřování, usilování - nějaká hora... kam se možná nedojde.

Zkušenost křesťanů: Byl zaznamenán pohyb vstříc. V budoucnosti a v životě vůbec. To je To. Není jen pohyb kořisti, která nás míjí, nebo strnulost cíle před námi!

Cíl je - příchod Páně. Cíl křesťanů je tento pohyb vstříc - hledající...

Pak se dá vyzvat k trpělivosti. A nevzbudí to jen větší netrpělivost, má to smysl. (K davu "na lovu" mluvit o trpělivosti nemá smysl! Ale ani k osamělému lovci. A poutníka to také spíš rozjitří.) Zvažte sami, jak strach (projevovaný v nervozitě a netrpělivosti a beznaději (to bývá spojené...) je nám něco blízkého... Jak napovídá: "musíš..." (protože na tobě to zůstalo, jestli dosáhneš, dojdeš...). Z toho "musím" roste většina zlého v našem životě.

Když je ale (laskavý) pohyb vstříc, člověk "nemusí"... dostat, dosáhnout. (Nezůstalo to na něm a jeho pohotovosti nebo houževnatosti. svým způsobem mu to nemůže utéci...). A to je trpělivost... Když tohle člověk pochopí.

Trpělivost může být jen, když převládající není chtivost, strach, že mi něco uteče... nebo že se nedostanu, kam jsem chtěl a měl!

Nemůže zmizet z mušky... když jde vstříc.

Nemůže "zůstat nedosažen"... Když jde vstříc.

V životě křesťana se stal převrat: objevil se vstřícný pohyb toho, oč jde... Že mi leccos utíká pod rukama, a dochází mi dech... to ano, ale to není to rozhodující v životě a o životě. Když cíl je příchod Páně.

Pomoz nám znovu zachytit známky, znamení Tvého přicházení.

bratr farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-12-11T19:50:00.001+01:00

Andělé

Čáslav 11.12.2011

A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: “Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“Lukáš 2:8-14

En esa misma región había unos pastores que pasaban la noche en el campo, turnándose para cuidar sus rebaños. Sucedió que un ángel del Señor se les apareció. La gloria del Señor los envolvió en su luz, y se llenaron de temor. Pero el ángel les dijo: «No tengan miedo. Miren que les traigo buenas noticias que serán motivo de mucha alegría para todo el pueblo. Hoy les ha nacido en la ciudad de David un Salvador, que es Cristo el Señor. Esto les servirá de señal: Encontrarán a un niño envuelto en pañales y acostado en un pesebre.» De repente apareció una multitud de ángeles del cielo, que alababan a Dios y decían: «Gloria a Dios en las alturas, y en la tierra paz a los que gozan de su buena voluntad.» Lucas 2:8-14

O andělích si můžete myslet, co chcete. Jsou tedy i takoví, kteří si myslí, že andělé vůbec nejsou.

Anděl ale - když se přeloží, znamená: "posel". Jsou dnes ještě poslové? Není poslední typ posla pošťák? ale taky vymírá... - když chceme něco sdělit, nebo přijmout sdělení, tak máme maily a facebooky a nikoho k tomu nepotřebujeme...Takže možná by se mělo spíš říci, že andělé jsou zaměstnanci (na hranici) hranice mezi nebem a zemí, mezi mnou (námi) a Bohem.

Tedy: Jsou takoví, kteří i tuhle hranici popírají, ti pak mají sklon popírat potom všechny hranice, začne jim "připadat", že oni jsou vším, na čem záleží, co stojí za řeč a pozornost, ale to už je prokázané jako osobnostní porucha nebo psychická nemoc.

Takže: Andělé jsou zaměstnanci hranice mezi nebem a zemí, mezi Bohem a lidmi, Dobrým a tím ještě Nerozhodnutým.

Co tam dělají? Na hranici jsme zvyklí na celníky (kteří kontrolují a zpeněžňují provoz), nebo na mluvčí, nebo... co dělají andělé na hranici mezi Bohem a lidmi, nebem a zemí, tím Dobrým a tím ještě Nerozhodnutým? O tom je právě letošní divadlo dětí. Co se na hranici s Bohem děje.

Takže máte šanci to vidět na vlastní oči, takže to dobře pozorujte, protože pro tu hranici (hranice) i pro to, co se na ní děje, se dnes ztrácí smysl, a to je pak dost špatné... (Když není tato hranice, není ani nikdo jiný, než jsem já, a pak vlastně není ani naděje (na Něco Jiného) a na nic Jiného a ... škoda mluvit).

Co dělají andělé na hranici mezi nebem a zemí, Bohem a lidmi?

Na jednu stranu andělé hranici mezi Bohem a lidmi střeží (prostě ji reprezentují), aby člověk nepropadl tomu šílenství... (že on je vším, na čem záleží). To na čem Záleží, je za hranicí, za kterou se nedostaneš, kterou nepokoříš. (Jedno z nejdůležitějších sdělení).

Na druhou stranu - nebe není uzavřený svět, Bůh není nepřístupný, je vstřícný, sám přistupuje, vstupuje do našeho světa a života, a takhle (nakonec jen takhle!) tam přichází naděje, osvobození - a Blízkost... (A to je to druhé z nejdůležitějších sdělení).

Ta patří k vánocům jako to, co dělá vánoce vánocemi. Užijte si jí s divadlem dětí.

Hle Vaši andělé...

bratr farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-12-04T17:50:00.001+01:00

80. vyčištění chrámu

Čáslav 4.12.2011

Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů; řekl jim: „Je psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby,‘ ale vy z něho děláte doupě lupičů.“ I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a on je uzdravil. Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě „Hosanna Synu Davidovu“, rozhněvali se a řekli mu: „Slyšíš, co to říkají?“ Ježíš jim odpověděl: „Ovšem! Nikdy jste nečetli: ‚Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu?‘“ Matouš 21:12-16

Jesús entró en el y echó de allí a todos los que compraban y vendían. Volcó las mesas de los que cambiaban dinero y los puestos de los que vendían palomas. «Escrito está —les dijo—: “Mi casa será llamada casa de oración Se le acercaron en el templo ciegos y cojos, y los sanó. Pero cuando los jefes de los sacerdotes y los maestros de la ley vieron que hacía cosas maravillosas, y que los niños gritaban en el templo: «¡Hosanna al Hijo de David!», se indignaron. —¿Oyes lo que ésos están diciendo? —protestaron.—Claro que sí —respondió Jesús—; ¿no habéis leído nunca:»“En los labios de los pequeñosy de los niños de pechohas puesto la perfecta alabanza Mateo 21:12-16

Zkusíme vystoupat tři schody k pochopení textu.

První schod, nízký, ze zkušenosti.

to zapomínání... Stane se často, že člověk na něco zapomene... Zapomenete na nějaký úkol. na něco, co se stalo. Zapomenete něčí jméno nebo přímo na někoho. Zapomenete i na sebe?

Je něco na co nezapomenete?

Jeden můj roztržitý profesor teologie zapomněl v tramvaji své malé děti, které vezl ze školky.

Zapomenout se dá snad na všechno. I na smrt.

Co vám pomáhá - abyste nezapomněli? Diář. Slib. slavnost. Předmět.

Má se připomínat...? Nebo co musí být, to se stejně připomene samo? Vadí to - zapomenout? Jenom když je z toho potom velká potíž. Když to bylo hodně důležité, takže když se to zapomene, tak... ze života něco podstatného mizí.

Druhý schod k pochopení: v životě projdete spoustou scenérií, ocitnete se v spoustě různých situací, jste nahoře, dole, jdete bahnem, tmou, horkem, zimou, prožijete smutek, štěstí, uznání, zapomenutí... Chvíli si o sobě myslíte hodně, chvíli málo, jednou vás všechno bolí, jindy...

Je toho tolik a tak různého... co z toho si mám pamatovat? Která z těch situací je - důležitá a pravdivá? Jen ta přítomná? V danou chvíli - každá? Ale - pro celý náš život?

Tak tohle člověk taky zapomněl nebo vždycky jen tušil: Co jsem vlastně zač a můj život...? Snad ne jen "to v přítomné chvíli". A neukáže se to součtem všeho, to jsou nesčitatelné věci, co jsem žil, dělal, byl, jsem...

Kvůli tomu chodili Izraelci do chrámu. Tam, přitom se člověk staví do výchozí, zásadní situace, "před Boží tvář" - říkávalo se, to vzniká taková zvláštní konstelace všech situací a osob a všeho... v ní se otvírá - co jsem já a co jsi Ty, jak tu jsem, a Ty, k čemu tu jsem, co mě nese... a že spolu můžeme znovu začít žít.

Chrám byl místo k připomenutí si toho, co se snad ani nezapomnělo, protože se to jen tušilo, nebo se po tom aspoň lidské srdce ptalo... Nejsem tu sám pro sebe, nejsem to já, kdo tohle všechno dává dohromady, patří to někam a posouvá se to k Dobrému...

Co se děje, co se dělá v takovou chvíli, kdy se obnovuje výchozí konstelace lidského života? Modlitba, chvála. V ní se všechno spojuje a rozebíhá se vstříc...

Třetí schod k pochopení: To "vyčištění chrámu"... Co znamená?

Je to "vyčištění" chrámu. Takže i na chrám a lidi v něm dolehlo zapomínání, i v chrámu se zapomnělo na tu výchozí konstelaci lidí před Bohem, na Boha, kvůli kterému chrám byl? Kvůli penězům, kvůli vřavě, kvůli obětem, kvůli... Nedocházelo na chválu.

Máme to chápat jako reformu chrámu? Ježíš reformuje chrám. I v místě, které stojí Bohem, připomíná Boha?

Ne. Je to víc než reforma chrámu. Je to další Ježíšovo prorocké slovo. (Mluvil nejen slovy podobenství, ale i symbolickými činy). Ta "výchozí konstelace", "před boží tváří"... se objevila u Ježíše v takové zřetelnosti... U Ježíše prožili přítomnost Boží tak, že překonat se to nedá.

To, čím se projevuje, v čem se uskutečňuje - chvála, to vznikalo samovolně. Chvála i od dětí... Snad i kamení by chválilo...

Je to víc než reforma chrámu. Svým způsobem chrám končí... Místo kde se Bůh stává zřetelným a sám sebe připomíná, je Ježíš. Potvrzuje to šíře scenérií, situací, lidí, osudů, v které bylo zachycováno a přijímáno i to, co jinak zůstávalo zapomenuté a vyhozené venku, i hříšníci, i vina, i smrt... takže zřetelnou se stává vstřícná atmosféra nad světem, "Milost". A z ní, kvůli ní vzniká chvála, v které se naplňuje život. A chvála je pak krásně přirozenou, vlastně jen odpovídající na vstřícnost, která se objevila. To je ta - samovolná chvála. Chvála a Milost.

My už zase chodíme do chrámu, kostela. ale kvůli Ježíšovi. Naděje na Boha je taky ohrožená zapomínáním... ale připomínána a aktualizována, uskutečňována. Ne námi, ale Bohem. Mluvím o duchu svatém. Ježíšovi vzkříšeném. Amen.

Pomoz nám vstoupit do proudu chvály, která Ti odpovídá a patří, od všeho, co je, i od nás.

bratr farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-11-20T13:53:00.001+01:00

79. vjezd do Jeruzaléma, moc...
Čáslav 20.11.2011

Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: „Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!“Marek 11:8-10

Muchos tendieron sus mantos sobre el camino; otros usaron ramas que habían cortado en los campos. Tanto los que iban delante como los que iban detrás, gritaban: —¡Hosanna! —¡Bendito el que viene en el nombre del Señor! —¡Bendito el reino venidero de nuestro padre David! —¡Hosanna en las alturas! Marcos 11:8-10

na letišti u východu od příletového prostoru stojí vždycky zástup lidí. co tam dělají? Přišli vítat.

Hodně lidí v zástupu vítajících drží před sebou papír, na kterém je nějaké jméno! Mr. Jones. Prof. P. Skála... Je to snad jejich jméno? Ne. Je to jméno toho, na koho čekají. Proč někoho čekají a mají jeho jméno na papíře před sebou? aby je našel. Oni ho totiž neznají. To je zvláštní: Kolik lidí na letišti čeká někoho, koho vlastně osobně nezná. Nějaký tajemník snad čeká hostujícího profesora pro fakultu. Zaměstnanec agentury má odvést sportovní hvězdu do hotelu, nebo snad zástupce cestovní kanceláře nebo hotelu přišel pro své hosty...

Nemohl by to někdo zneužít? Řící: já jsem mr. Jones. A využít pohostinství zaplaceného hotelu a tak... Asi ne. Mohou chtít průkaz totožnosti. Nebo mají fotografii.

Teď z letiště k Jeruzalému... není to tak daleko. Ta situace, o které jsme četli - Ježíš... před branami Jeruzaléma, je vlastně dost podobná. Lidé tam přišli vítat.

Kdyby to bylo dnes, a bylo to na letišti, což by nebylo od věci, protože čekali někoho hodně zdaleka... tak by tam lidé měli napsáno na papírech před sebou Mesiáš. A to všichni v tom zástupu. Mesiáš...

Přihlásí se sám? Já to jsem? To, že Ježíš přichází ve směru od Olivové hory, na oslátku, to je - svým způsobem "sebepřihlášení". Říká tím: ano, já jsem ten -Mesiáš. Tak se podle tradice čekal jeho příchod...

To "Mesiáš", to je víc než jméno- To znamená někoho, kdo má přijít z Veliké dálky. To místo nenajdete na mapě. Na mapě jsou jen známá a dosažitelná místa. Co vím, "nebe" tam není.

Proč čekají Mesiáše, co by to mělo znamenat - to odečtete trochu z toho, jak se pak chovají, když se objeví Ježíš.

Co dávají najevo? Úctu a radost Hodně úcty a radosti. Jako když přijede někdo hodně slavný, který přináší radost.

Ještě víc než slavný, který přináší radost. Řekne to slovo z jejich písničky: Požehnaný. Staré slovo, které znamená: Ten, kdo na sobě, s sebou nese silnou atmosféru... dobrého, života, blízkosti, blízkosti Boží.

Mesiáš přichází od Boha a s ním Boží blízkost.

Vrátíme se ještě jednou na letiště?

Představte si: že vy přiletíte někam, do neznámého města. Není to tak těžké, že?

Máme v sobě hlubinný pocit, že jsme do života vysazení, jako vysazení z letadla, někde v neznámém městě, v nějakém prostoru, (to mluvím i o narození), - a co teď, proč to všechno, mám tu snad nějaký úkol, práci, poslání, nebo proč tu mám být, nebo snad jde o turistiku (to si dnes myslí spousta lidí), o to si to užít? A kdo nás tu čeká a chce a potřebuje?

Do života vysazení a nechaní sami sobě?

Tak proto je nám tak vzácná každá láska, nebo aspoň náklonnost, vstřícnost, skoro každá. Pomůže nám prožít - jsem tu vítaný. Kdyby to někdo dal zřetelně najevo. Nejen s podmínkou (jakože z nás něco má).

Zpátky už ne do Jeruzaléma, ale k Ježíšovi - Mesiášovi. Není to ten, který "napravuje to, co se nám stalo"? Myslím to s tím nejistým vysazením do života... Snad přináší "zapomenuté instrukce"? Jste tu k tomu... k tomuhle.

Spíš je to Ten, který přináší jistotu blízkosti Boží. Z té největší Dálky, jak se zdálo, se stává velká Blízkost. Vstřícnost se stává zřetelnou. Ze všech stran a do všech stran.

Všichni - kdyby byli na letišti, kde se čeká někdo, kdo pomůže s tou základní nejistotou - proč (tu) vlastně jsem - by mohli mít napsáno na papíře před sebou "Mesiáš".

Vlastně nás to spojuje s ostatními. Všichni toužíme po blízkosti a vstřícnosti. Není to marná touha... Ukazuje se na Ježíšovi.

Jenom: Je to on...? Mesiáš? Fotografie předem není, nikdo neví jak má vypadat, on průkaz totožnosti taky nemůže mít, jeho příchod má být jedinečný, nikdy tu ještě nebyl...

To by k Němu musel patřit nějaký příběh, který nezdůrazní na-nicovatost moji a všeho, který neodcizuje, který i vinu smaže, a do sebe pojme, který zahrne i smrt, a přes ni otevře výhled a ve všem dává prožít Vstřícnou Blízkost. Ježíš Kristus. Jiný příběh - takový - není.

Taky můžeme říci : Požehnaný...

Děkujeme za to, že naše životní očekávání, vyhlížení má v Tobě takovou zřetelnost a naději.

bratr farář Pavel Jun

SCOOT BROOKINS v Kutné Hoře

2011-11-18T23:29:00.001+01:00

V Kutné Hoře, U svatého Judy Tadeáše CAFÉ, jsme měli možnost shlédnout vystoupení sólového trumpetisty z USA, který hrál po boku mnoha slavných amerických jazzmanů. Mnoho let vystupoval na jazzových setkáních jako profesionální jazzový trumpetista s hudebníky jako je například Glen Campbell, Mary Wells, George Shearing, The Platters, The Mills Brothers a dalších. Byl také sólovým trumpetistou v orchestru US Air Force.

Od roku 1995, kdy prožil povolání stát se evangelistou a misionářem, vystupuje během roku průměrně na 130 koncertech po celých Spojených státech na školách, v církvích, věznicích a také při významných událostech. Vedl rovněž hudební lekce pro studenty středních i vysokých škol, vystupoval i v televizních programech. Je možné ho zaslechnout na mnoha radiostanicích.
Od roku 1996 vystupuje i v zemích Střední a Východní Evropy: V České republice, Rumunsku, Slovensku, Polsku, Maďarsku, Bělorusku a Ukrajině. Hraje v klubech, na koncertech, v dětských domovech, kavárnách, školách a v církvích.

Je zapojen do řady projektů v zemích Afriky, zejména v poskytování humanitární pomoci lidem ve vězeních, dětem osiřelým v důsledku epidemie AIDS apod.

Během svého vystoupení doprovází jednotlivé skladby slovem o sobě a sdílí jednoduchou zvěst evangelia.

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-11-13T12:52:00.001+01:00

78. Pláč nad Jeruzalémem
Čáslav 13.11.2011

Když už byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Lukáš 19:41-42

Cuando se acercaba a Jerusalén, Jesús vio la ciudad y lloró por ella. Dijo:—¡Cómo quisiera que hoy supieras lo que te puede traer paz! Pero eso ahora está oculto a tus ojos.Lucas 19:41-42

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.1. Korintským 13:4
El amor es paciente, es bondadoso. El amor no es envidioso ni jactancioso ni orgulloso. 1.Corintios13:4
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. 1. Korintským 13.7
Todo lo disculpa, todo lo cree, todo lo espera, todo lo soporta.1. Corintios 13:7

Ježíš pláče. Ježíš taky pláče?

Pláč může být různého druhu. Pláč bolesti, strachu, vzteku, dojetí, lítosti, bezmoci, sevření. Jaký je Ježíšův pláč? Není to jedno? Pláč žádného druhu se totiž dnes nenosí.

Nosí se radost. Nebo klidná tvář. Radost je znamení, že život zvládám, že se mi daří, že ho žiji naplno. Když ne radost, tak se nosí aspoň klidná tvář, což je znamení vnitřní síly a nezávislosti. Mě to nevyvádí z míry.

Co prozrazuje pláč? Že něco nezvládám, něco se mi nedaří, něco je silnější než já.

Ježíš taky pláče. Jaký je to pláč?

Ježíš je u Jeruzaléma před velikonoci a smrtí, kterou musel čekat... Dovedeme si představit, že by to mohl být pláč zklamání (tolik snahy a nic moc z toho není), ponížení a vzteku (nedali na mé poselství), smutku (jaká hrůza přichází), a v tom všem bezmoci (nic se nenadělá).

Na Ježíši bylo velmi patrné, že se Ho až do dna srdce, hluboce a vytrvale týká Bůh a také lidé. Království Boží a soucit.

Ano, pláč bývá také z toho, že se vás něco - nebo někdo (!) příliš týká!

A to... raději ne! Člověk jinak chce mít jakousi jakž takž opevněnou "věž" (vlastního "Já"), do které se lze důstojně stáhnout, v ní se skrýt, z ní se podívat shora a v ní zapomenout...

Ale když se vás někdo týká, vytrvale, vytrvale vstřícně, neústupně (že se nedá ustoupit)... neříká se tomu láska? Láska nemá žádnou takovou ústupovou obrannou věž, láska žije na otevřené planině.

Láska zná to silné "týkání" se druhého a přitom bezmoc. Zvláštní bezmoc. co se ("přímo") nadělá? Nic. Může ale nechat být? Ne. Nemůže nechat být, nic nenadělá. Láska je vytrvale vstřícná, vytrvale očekávající.

Ježíšuv pláč - je pláč bezmocné lásky.

Ježíš je navíc takhle - mezi Bohem a lidmi... - navazuje uzel vztahů v bezmocné Lásce.

Je to pláč vytrvalé, vstřícné, bezmocné Lásky.

Neznamená to pak, že i Bůh je tedy nakonec ve vztahu bezmocný? Tuhle otázku si nechte uvíznout v hlavě. to je hrozná otázka. I Bůh je ve vztahu bezmocný? I Bůh tedy pláče?

(Časté prorocké téma: boží smutek. Zvu tě do své přítomnosti, do vztahu (bez kterého nic nejsi, jsi k němu stvořen). Tys nechtěl.)

Ježíš, kterého se na dno srdce (neústupně, vstřícně) týká Bůh a lidé, pláče; v něm jako když pláče Bůh z bezmocné lásky...

To pak... Kdo jednou viděl někoho takhle plakat... Vstoupit do vztahu, to se dá odmítnout. "Nechci, aby ses mě týkal". Kdo pochopil, že byl pozván do vztahu... tak už "nemá alibi". Je to jako když jste se probudili ze sna. lze odmítnout. Ale--- už není alibi. bylo to odmítnutí.

Pláč Ježíše nad Jeruzalémem může být také jednáním symbolickým. Něco říká, něco znamená, nebo spíš něco prozrazuje...

Ježíš se na dno srdce týká Bůh a lidé - ve věrné, neústupné a bezmocné lásce...

A my nemáme "alibi". Objevila se možnost začít vztahovat své životy... Nemusí se žít život - "jen tak", namátkou a do různých stran a podle libosti, ale může se začít žít věrně - s důvěrou vstřícně, osobně vstřícně... to se přehlédnout nedá...

Děkujeme za to, že nejen náhodné dotyky jsou mezi námi a Tebou, mezi námi... Prosíme - ať dokážeme vztahovat ne všechno k sobě, ale sebe sama k Tobě.

bratr farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-11-06T19:48:00.001+01:00

77. psal prstem po zemi

Čáslav 6.11.2011

V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" A opět se sklonil a psal po zemi. Jan 8:5-8

En la ley Moisés nos ordenó apedrear a tales mujeres. ¿Tú qué dices? Con esta pregunta le estaban tendiendo una trampa, para tener de qué acusarlo. Pero Jesús se inclinó y con el dedo comenzó a escribir en el suelo. Y como ellos lo acosaran con preguntas, Jesús se incorporó y les dijo:—Aquel de vosotros que esté libre de pecado, que tire la primera piedra. E inclinándose de nuevo, siguió escribiendo en el suelo.Juan 8.5-8

Jeremjáš 17:13 naděje Izraele, Hospodine, všichni, kdo tě opouštějí, propadnou hanbě. Ti, kdo se ode mne odvracejí, jsou zapsáni v zemi stínů, protože opustili zdroj živých vod, Hospodina.

Kdo „ano“ a kdo „ne“? Kudy běží ta linie, hranice?

Vlastně si to můžete představit takhle: jako když puká útes nad mořem, praská větev stromu.

A to pak jde o to, kde jste: (když jde o útes, tak jestlii jste na té straně k pevnině, nebo nad mořem, (když jde o větev, tak) na straně ke kmeni nebo od něj.

Už to máte prožité? Kdo „ano“ a kdo „ne“? Kdo je na dobré straně (od) trhliny, od dělící linie? To je zásadní otázka. Jsem na straně, na místě, které – dává šanci, na kterém se dá žít, které se nezřítí…

***

Farizeové a zákoníci v tom měli jasno. My „ano“, protože se snažíme žít dobře, tak, jak se má, plníme Boží zákon, tak jsme na straně Boží, to je jako když jsme na útesu na straně pevniny, nebo u kmene stromu…

Ta žena „ne“, ta je na té druhé straně. Ale o ni teď ani moc nejde.

Jde ale o Ježíše, kde je vlastně on? Připadá jim, že když bývá s takovými lidmi (účastní se hostin s hříšníky), bude i s tou ženou, a tím pádem taky na druhé straně. Ale zase… nejsou si jisti. V každém případě – teď se to ukáže. Otázku mu položili ale tak, že mohl přejít ještě k nim, na jejich stranu, nebo skoro musel.

***

Ale Ježíš si v zvláštním klidu začne psát po zemi. To jako nepřejde k nim?

Ale pak… jim dojde: To psaní po zemi! To se může pochopit jako symbolický čin, čin, kterým chce něco dát najevo. Farizeové si mohli vzpomenout na proroka Jeremiáše, na jeho slovo o těch, kteří jsou zapsáni v zemi stínů.

Mohlo je zamrazit: Nejsme náhodou my zapsáni v zemi stínů? Byli jsme si jisti, že my „ano“, jsme na té dobré straně zlomové linie, že naše jména jsou zapsána v nebi. Ale…

A pak Ježíš řekne: „kdo je bez viny, hoď kamenem“. Byl to soud, nebyl to soud? Nechal ho na nich? Nenutí je k sebeodosuzení?!! Musí přiznat, že jsou – na „odvrácené straně“… Na útesu nad propastí nad oceánem.

A Ježíš zase píše po zemi.

Všichni se vytrácejí. Není to hrozně smutné? Nedá se z toho vyčíst, co snad všichni tuší? Že všichni „ne“. Všichni jsou na zlomové straně nad mořem, na útesu, který se trhá a zřítí se do moře.

Všichni „ne“? A kdyby se chtělo tvrdit něco jiného, a nen že by se nechtělo, o co by se to mohlo opřít? Všichni „ne“.

***

Ale když Ježíš nezatratil hříšnici… Není to na druhou stranu pro všechny „ano“?

Pro všechny „ne“, pro všechny „ano“. Jak se v tom vyznat? Není to složité.

Když budete hledat linii, která proběhne světem a oddělí lidi na stranu – sluneční a temnou, k životu a k smrti, tak… to je zbytečné. Všichni reálně „ne“.

Ale když se budete ptát po výhledu, který se otvírá kolem Ježíše, tak všichni – reálně „ano“?

Nemohu to tak říci. Spíš „potenciálně“ ano. Dá se říci jen, že všichni mají šanci, a ta není „jejich životu vlastní“, není jedním z dat jejich života, jedna z jejich možností.

Náš život sám o sobě je jako vězení na doživotí. Když zůstane uzavřený do sebe, zůstane bez naděje. V uzavřeném prostoru se vzduch vydýchá, nebude jednou z čeho a pro co žíét.

Ale náš život nemusí zůstat „sám o sobě“. Když tohle chcete vyjádřit, musíte začít mluvit o Bohu. O zkušenosti s jeho přítomností. S nesmírným prostorem, který náš život obklopuje, dotýká se ho, nese. Ne puklina, dělící linie světem, ale tajemství náš život obklopující.

Tak to je „pro všechny ano“. Ale taky není. Je – ve smyslu nabídky Boží přítomnosti, otevření osobního, přijímajícího a živého prostoru do všech stran. Ale taky není, v tom smyslu – že je potřeba, nutné, tuto možnost přijmout. Když nepřijmeme, tak – Nic.

„Ano“ je možnost, ke které se může říci „ne“. Nemusíte tuto možnost „nežít ze sebe a pro sebe“ přijmout. To je ta věc s lidskou svobodou, jen na tomhle místě se o ní dá mluvit, všechno ostatní – je hodně hluboko pod touto úrovní. (Vybírat si nezávazně z možností obsažených v mém životě, osobě, světě… v tom nejde o svobodu, to nestojí za řeč… to je „libovůle“, to je jedno…)

Nejde o linii, hranici, která bude rozhodovat o tom, kdo patří na stranu života a dobrého… Jde o tu zvláštní zkušenost, že lidem Bůh nabízí svou přítomnost. Tušení lidí. A výrazná zkušenost s Ježíšem.

***

Tak. Pro všechny „ne“ a pro všechny „ano“.

To pro všechny „ne“ je na první pohled děsivé, na druhý osvobozující. „Ne“. Vzdejte hru na lepší a horší, nemusíte být zlatokopové, vzdejte úsilí o to dostat se na sluneční stranu, souzení a porovnávání se s druhými…

To pro všechny „ano“ je na první pohled nesmírně osvobozující a na druhý zavazující. Zavazující v tom smyslu, že – chyťte se toho! Čeká se, že se tomu širokému, tajemnému, osobnímu, dobrému prostoru okolo sebe sama otevřete, že pozvete Boha dál a nezůstanete zotročeni sami sebou.

Děkujeme za to, že nemusíme žít jen v osamělém vězení našeho života a světa. Jen pro sebe.

bratr farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-10-30T19:29:00.000+01:00

76. Petr, moc klíčů, kruh dvanácti
Čáslav 30.10.2011

Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“

  Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.

  A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.  Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“  Matouš 16:15-19

Y vosotros, ¿quién decís que soy yo? —Tú eres el Cristo, el Hijo del Dios viviente —afirmó Simón Pedro. —Dichoso tú, Simón, hijo de Jonás —le dijo Jesús—, porque eso no te lo reveló ningún mortal, sino mi Padre que está en el cielo. Yo te digo que tú eres Pedro, y sobre esta piedra edificaré mi iglesia, y las puertas del reino de la muerte no prevalecerán contra ella. Te daré las llaves del reino de los cielos; todo lo que ates en la tierra quedará atado en el cielo, y todo lo que desates en la tierra quedará desatado en el cielo.Mateo 16:15-19

Není to (pro) přílišné sebevědomí Petra a církve? Skála mocnější než brány pekel, s tajemnou svěřenou mocí klíčů...
Někteří vykladači pochybují i o autenticitě tohoto slova. Že Ježíš o církvi jinde takhle (vlastně vůbec) nemluví... Co s tím slovem a jaké máme - můžeme mít sebevědomí ohledně církve?
 
Musíme si proklestit cestičku k pochopení. Mohla by nám pomoci otázka: Co rozhoduje o ceně, o hodnotě věci, jednání, lidí?
_________________________________________________________________________________
 První rovina ("level"). (Co rozhoduje o ceně?): Trh. Když je to prodejné. Když je o to zájem. Užitečnost. Když je to užitečné, k něčemu se to hodí, když to člověku dělá potěšení. Ještě vás něco napadne? Krása? Co je to? Nevšednost. Co ještě?
________________________________________________________________________________
Druhá (vyšší!) rovina ("level"). 
Vezměte si třeba prsten. Jakou má hodnotu? Ptáte se, jak vypadá, jestli je krásný, z kolika-karátového zlata je, za kolik by se dal prodat? A když vám řeknu, že je docela obyčejný? Pokrčíte rameny? A když vám řeknu, že ale je od někoho a že něco má znamenat? To potom..., to může být jinak! Zhodnocení může znamenat - že se vytváří, nebo připomíná vztah k někomu. Že se provazuje můj a tvůj život. Že se vytváří paralela v mém životě a v tvém... Vztahem se s hodnotou něco velmi překvapivého děje. Objeví se hodnota docela jinak, jiné úrovně. Proč chvíle prožitá s někým v dobré otevřenosti je mnohem víc než cesta přes oceán do exotické země? to ví každý, kdo to prožil. A nikdo vám nevysvětlí, proč to tak je.
_______________________________________________________________________________
Další rovina. ("level"). Třetí. 
Byla, (je) naděje, tušení, že nejen životy dvou nebo trochu víc lidí se tu a tam dotknou, vytvoří se uzly vztahů, a z nich jakási síť a v ní uvízne, v ní se objevují zvláštní cena a smysl, které ruší všechny počty... -Byla naděje sahající přes to, naděje, že se lidem (zbytku těch, kteří o to budou stát a přes ně jako možnost všem!) otevře, nabídne přítomnost Boží.
To je přítomnost "naprostá", budoucího, přítomného, minulého, nevyjádřitelný násobek toho, o čem jsme mluvili v druhé rovině. "Království Boží" tomu říkal Ježíš. A s tím se objeví zhodnocení, o kterém se těžko mluví, protože všechno přesahuje.
trojí rovina hodnoty. a) Osamělá. b) S přesahem do života druhého. c) S dotykem Boží přítomnosti.
 
Četli jsme Ježíšova podobenství. Teď procházíme ještě několika jeho symbolickými činy. (Nejen slovy se mluví...). Dnes dání jména Petr (skála), moc klíčů, kruh dvanácti.
a) skála, kterou brány pekel nepřemohou... brány pekel - přesněji tam je brány hádu, říše smrti.
Máme každý svou hranici, ta je nejzřetelnější na smrti. Smrt je ztělesněním mých hranic. Hranice smrti, brány pekel jsou definitivní... všechno je jim podřazeno. Představa - "zaklapnou za vámi jako víko hrobu..."
Ale skála, na které vzniká církev jako "chrám", jako místo setkávání, místo společenství s Bohem, je "nad těmito hranicemi", mimo jejich dosah. Hranice pekla, hranice smrti, to znamená hranice soběstřednosti (když v ní uvíznete)... jsou méně, tohle je mocnější. Je jakási "mocná aktivita" přes hranice smrti, přes moje hranice, směrem ke mně, která mě z mých hranic vysvobozuje.
Církev je to místo, které tímto stojí, kde se to děje.
b) A to druhé. "Moc klíčů", "co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi" a naopak... co na zemi, to na nebi, co na nebi, to na zemi. (Připomíná vám to: "Otče, buď vůle tvá na nebi i na zemi..."?) Nějak se může dostávat do krásné "paralely" země a nebe, vzniká harmonie, chvění... To je vrchol "hodnoty", jak o ní můžeme náznakem mluvit, a vlastně jen tušit.
Církev je to místo, které tímto stojí, kde se to děje.
 
Tedy: Není to přílišné sebevědomí církve. Je to Věci přiměřené vědomí - vědomí hodnoty z "třetí roviny", zhodnocující přítomnosti Boží, která se tu nabízí - potkává. Církev je vykótování, vyměření místa, které representuje tento div, pro který a z kterého se dá žít,...
 Člověk může žít v soběstřednosti. Může v tom být i docela spokojen. Ale nepozná hodnotu, která přichází s druhým člověkem. A zůstane beznadějným vězněm svých vlastních hranic.
Dostane svobodu od svých vlastních smrtelných hranic skrze lásku druhého člověka? Trochu? Nebo ne? Až skrze Boží lásku.
A to je výsada církve. I vznik církve se může chápat jako "symbolický čin" Ježíše. Je to vymezení, definování místa, které stojí "tím třetím"...
To třetí - Boží bezpodmínečná, mocná přítomnost překonává naše vlastní hranice, do kterých jsme se uzavřeli (soběstřednosti), a byli uzavření (druhými, tělem...). Když jdete do kostela, když tu sedíme, když zpíváme, modlíme se, přemýšlíme, a vlastně i když se potom a mezitím spolu navzájem potkáváme, je v tomto znamení, a všechno, co se tu může dít - se děje v této Souvislosti.
Teď by měl přijít čas na údiv. Nad tímhle místem, nad...Bohem. Význam církve: místo kde se člověk vymaňuje ze soběstřednosti, kde dochází k zhodnocení, které dává Boží přítomnost a které se osvědčuje ve vztazích mezi lidmi.

Děkujeme za to, že nás potkáváš.

bratr farář Pavel Jun

SOBOTNÍ BRIGÁDA V OBRAZE

2011-10-29T13:41:00.000+02:00

Vyřezávání porostu na kostelní zahradě začalo v 11.05 hod.

a skončilo ve 13.15 hod.

Poděkování patří Petru Homolkovi, který zapůjčil motorovou pilu a pákové štípací kleště. Děkujeme.

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-10-09T16:02:00.000+02:00

75. konec půstu
Čáslav 09.10.2011

Učedníci Janovi a farizeové se postili. Přišli k němu a ptali se: „Jak to, že se učedníci Janovi a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim řekl: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Marek 2.18-19

Al ver que los discípulos de Juan y los fariseos ayunaban, algunos se acercaron a Jesús y le preguntaron:—¿Cómo es que los discípulos de Juan y de los fariseos ayunan, pero los tuyos no? Jesús les contestó:—¿Acaso pueden ayunar los invitados del novio mientras él está con ellos? No pueden hacerlo mientras lo tienen con ellos.Marcos 2:18-19

Četli jsme dva roky Ježíšova podobenství. Ježíš mluví nejen tím, co říká, ale také svým jednáním, gesty... i jinak než jen slovy naznačuje, přibližuje, pomáhá pochopit a prožít... Tedy na závěr si ještě projdeme několika Ježíšovými "symbolickými, prorockými" činy.

Dnes jsme se připletli ke sporu o půst. "Jak to, že se nepostíte?" Jedněm u těch druhých půst chybí. Kvůli orientaci: Pro půst jsou učedníci Jana Křtitele. Nepostí se Ježíšovi učedníci. O co se hádají vlastně? Co vy, jste pro půst nebo proti?

To se snadno zjistí. Co byste řekli, jakou "náladu" má mít život? Smutek nebo radost. Radost. Jde o to si život užít. Život si člověk užije njvíc v radosti. Smutkem život hořkne a znehodnocuje se. Proč marnit čas smutkem? Takže byste byli proti půstu. Protože půst je také výraz smutku. Nechceme být smutní.

Ale když se zeptáme přesněji... Nejde jen o to (ani hlavně o to), co si myslíme a co bychom chtěli my (kolik lidí žije v tomhle narcistním omylu). Hlubší otázka je: Jaká nálada je odpovídající situaci? Je proč se veselit?

Vybavují si jednoho člověka, oplývajícího úsměvem a pozitivní náladou, který v slabé (silné?) chvilce přizná, že život má "na hadry".

Jaká nálada je odpovídající situaci?

To jsou takové otázky, například: A tohle je všechno? co se dá čekat? Co dál? A jsou ještě těžší otázky, vyplavou vám sami, když je necháte... Začnou být osobní. Mohu být se sebou spokojen? Choval jsem se správně? Žiji tak, jak se má?...

Dokážeme tyto otázky potlačit, zkoušíme být spokojeni v "mezích možností", co nám zbývá, ale ... stejně: Nestálo by to za změnu? Není nutná změna?

Ti, co vyvolali spor o půst a zastávají ho, tohle ví: je nutná změna... Půst byl totiž výraz (ne ledajakého smutku, ale) smutku jako lítosti, touhy po změně. Tohle učil Jan Křtitel své učedníky... a proto se postí.

Ještě o jednu věc jde v půstu.

To je taková prostá logika: zdá se, že komu se daří, ten si stačí sám. Ty, kterým se daří, pouštíme ze zřetele. A když se někdo trápí, tak na něj přece jen víc myslíme.

Půst proti tomu byl také znamení - mně se (bez Tebe) nedaří, nenech mě být... Já si nestačím sám a nechci stačit sám, nechci jen, aby se mi dařilo, já bez Tebe nechci být, já po Tobě toužím a mám strach, abys na mě nezapomněl.

Proto se Janovi učedníci postí. Jan Křtitel je učil: Potřebujeme Boha. Jen ať nás nenechá být.

Půst je znamení smutku jako lítosti a touhy po tom nezůstat sám, touhy po Bohu,.

Jste proti půstu? Těžko být proti, pokud má člověk rozum v hlavě a cit v srdci.

Pro půst nebo proti? Pro... Nějak jsme se ve sporu nenápadně přesunuli mezi Janovi učedníky. Dobře tak! Abychom mohli znovu uvidět, co se to kolem Ježíše děje.

Proč se tedy Ježíš nepostí? A jeho učedníci taky ne? Co je to učí?!

Co si myslí Ježíš o situaci lidí? Mohou být spokojeni? No - Ježíš hlavně nevychází ze situace. (Ani ze svého přání "být v pohodě"). Vychází z Boha, z toho, co přichází. Až tak z Boha vychází (říká, ví: On je všeurčující, rozhodující) - že o Ježíšovi teologové později dogmaticky říkali: Ježíš vyšel (sestoupil) z nebe. Naše situace přestává být určující. Nová veličina se přiblížila, Království Boží, můžete vycházet z něj. A to je ta Změna (po které se ptá půst) - tak je to s nutnou Změnou: děje se... znamená, že vaše situace přestává být výchozí a určující..

A její podstatou je - vstřícnost, blízkost, nakloněnost Boha k lidem. Nenechává vás být. dřív než stačíte dát najevo, že o Něj stojíte, než vám to dojde vůbec!

Tak se otvírá smysl života (jinak než "užít si to"). co se má dít, stane mezi námi...? A to znamená naději! A přitom se objevuje radost jiná - než ta jen "spokojená". Radost vzájemná, která je nakažlivá. Je to radost Boží z lidí... A může se stát radostí lidí z Boha, a lidí z lidí a ze života.

Tedy: Jaký že má smysl půst? Vyjadřuje smutek jako lítost, touhu po změně, touhu po Bohu, po smíření.

Proč se ježíš nepostí? dává tím najevo: Ta Změna se právě teď děje. Nemusíte vycházet ze své situace.

A: Bůh je lidmi opravdu zaujat. Z lásky. Netřeba se zkoumat a na sebe upozorňovat.

A s tím se objevuje vzájemná radost.

Pomoz nám otevřít své srdce tak, aby nevnímalo jen samo sebe, svůj strach, své otázky, svou nejistotu, ale taky Tebe jako jistotu lásky.

bratr farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-10-02T12:48:00.000+02:00

74. poklad v poli
Čáslav 02.10.2011

„Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Matouš 13:44

»El reino de los cielos es como un tesoro escondido en un campo. Al descubrirlo un hombre, lo volvió a esconder, y lleno de alegría fue y vendió todo lo que tenía y compró ese campo. Mateo 13:44

Jaký je motiv podobenství o pokladu v poli? Že Království Boží je víc než cokoli jiného? Dobře, dobře. A co by nám to mělo říci...?
Spíš hlavní motiv podobenství je Radost.

Mluvit o radosti. O radosti. Ne o "potěšení". Ne že by potěšení byla špatná věc. Od jídla a pití přes odpočinek, přes... všechno, co potěší, co udělá tělu dobře. S "potěšením" bohatá doba jako je naše nemá žádný problém. Možná jen ten, že potěšení je příliš a - (nepozná se, že) skutečné radosti málo. Protože radost to je něco jiného, než potěšení.

Jak znáte radost? Kdy se objeví radost? (Dá se mluvit o "důvodech" radosti?) Zisk - v mém světě něco dobrého přibude. Úspěch. Dobře odvedená práce. Uznání. Já sám mám pevnější místo.Osvobození. co mě svíralo, poutalo je pryč a já volně dýchám a jdu.

Hlavní motiv podobenství je ale Radost - z Království Božího. Jaká to má být Radost?
Jan Křtitel ve stejné době jako Ježíš mluvil taky o Království Božím, které je blízko, ale nebylo to pro radost, to bylo o strach nebo dokonce na hrůzu. Království Boží - to, co se dělo kolem Ježíše - proč to má znamenat radost?

Je jedna Radost, možná podstata vší radosti...

Než o ní budeme moci mluvit, musíme se dotknout otázky: Jak, čím se člověk mění? Tím, co sám dělá, udělá. Dřinou (pracuje na sobě na svém životě), myšlenkami (vymění je v hlavě)... Zvláštní způsob proměny je proměnou Situací. A ještě zvláštnější způsob proměny je: přítomností někoho. To se může stát "připodobnění". S tím musíte mít svou zkušenost. Jsou lidé (není většina takových?), kteří v nás probouzejí nejistotu, otázky, nepokoj, srovnávání, konfrontaci...)

Zvláštní způsob Proměny je proměna přítomností ne jen tak někoho, ale Někoho - Boha. To tušili mystici všech dob: blízkost Boží, nazírání Boha znamená takovou Proměnu pro člověka... že... snad se člověk se tak přibodobňuje...Bohu, že se stává skoro bohem. Říkali tomu "visio beatifica", znamenalo to blažené nazírání boha, a to je absolutní vrchol Radosti. Pohybovali se přitom asi na hranici pravověří... Ale smysl to dává: Dostanu jinou povahu. Scelí se to... To, co člověka "definuje", omezuje, určuje, štěpí náš život, kvalifikuje nás jako... "hříšníky", křehké bytí, které je otázkou... po Bohu.. - to ustoupí, ztratí svou trýznivost, skoro jako když se to v Boží přítomnosti ztratí. To je popsání toho, čemu se říká Milost a rizikověji Láska. (Taky se tomu říká v bibli často !Boží sláva" a "oslavení").
Rozpory, napětí, handicapy, nanicovatost, ztracenost... přestanou platit, ustoupí, člověk je proměněn. Otázka, kterou člověk je, dostává odpověď.
Radost z nazírání Boha. Blízkosti Boží. Radost nesrovnatelná, ne-konečná, z proměnění a proměňující.

To byla podstata zkušenosti s Ježíšem Kristem. Měl takhle blízko k Bohu a Bůh k němu. Přečtěte si příběh proměnění na hoře. M 9:1nn.
Být Ježíšovi blízko mohlo znamenat : být Bohu blízko. A to je ta Radost. Z Boží přítomnosti...
A ta Radost po Ježíšovi ve světě zůstala. "Vzkříšení".

Dnes slavíme také tradiční slavnost díkuvzdání za úrody zemské. To se do naší souvislosti hodí. I to, co by nám působilo asi jinak "jenom potěšení", dostává svou "kvalitu", je kvalifikované tím, že nás vyzývá k vděčnosti a důvěře, odkazuje nás to k bohu. vděčnost je také kousek "zbožštění člověka". Přiblížení člověka k Bohu, pramenu radosti.

Prosíme o dotek Tvé milosti.

bratr farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-09-25T13:03:00.004+02:00

73. zlom
Čáslav 25.09.2011

Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: “Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Lukáš 14:25-27

Grandes multitudes seguían a Jesús, y él se volvió y les dijo: «Si alguno viene a mí y no sacrifica el amor2 a su padre y a su madre, a su esposa y a sus hijos, a sus hermanos y a sus hermanas, y aun a su propia vida, no puede ser mi discípulo. Y el que no carga su cruz y me sigue, no puede ser mi discípulo.Lucas 14:25-27

Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.Matouš 16:25

Porque el que quiera salvar su vida, la perderá; pero el que pierda su vida por mi causa, la encontrará. Mateo 16:25

Zřeknout se.

Jaké to je - zříci se někoho, něčeho?

Člověk tím ztrácí. Takže tak nějak - smutné.

Dá se zřeknutím i něco získat? Něco nás mohlo zatěžovat, ničit, spoutávat... A když se toho zřeknu, tak to může být i osvobozující. Dokázali jste se zříci i lidí, protože vás "zatěžovali", zklamáním, nárokem...? asi ano...

Když je tedy chvíle pro zřeknutí se...?

Když je něco obtížné, omezující.

Když je něco neúnosné.

Když mě něco stahuje pod hladinu.

Tak se toho pustím. Pustím to ze zřetele. Nechám to prostě být. Zříkání se - je v našem světě samozřejmější než kdy bývalo, zdá se.

Nad zřeknutím se... visí často nějaký stín. Může vypadat jako zbabělý útěk. Jako sobecká záchrana sebe sama. Jako zrada.

Znamená osamění...

°°°°°°

Jaké je zřeknutí se..., které chce Ježíš od učedníků? Jde o zřeknutí se nejbližších! Nebude nad tím velký stín! Je to útěk, zrada, sobecká záchrana sebe sama?

Útěk to nebude: neutíkají se skrýt do otevřeného světa. Ani sobecké osvobození se od...: jdou do služby. Ani zrada, ani zbabělost... O co jde?!

Proč se běžně děje "zřeknutí"?

Kvůli tomu, čeho se zříkám. Bylo to zatěžující, poutající, či co... Už to nemohu, nechci dál nést. Kvůli mně, já jsem se chtěl osvobodit, ukázala se mi jiná možnost, já to chtěl a potřeboval. Bývají dvě strany ve hře. To, čeho se zříkám. Já, který se zříkám. Je to jako v tanci. Dva... Já, který (se) Tě držím. Točí se (to) dokola. Než tě pustím...

Jenže Ježíš zmínil i zřeknutí se sebe sama. Pak to musí být docela jinak. Pak... by se do hry muselo dostat ještě něco jiného, nějaké Třetí... které by... neslo, uneslo všechno.

"Učednické zřeknutí se" je jiné: Zřeknutí se ne kvůli sobě (Ježíš nemluví o tom, co učeníci získají), ne kvůli tomu, čeho, koho se zříkám (neznamená to "osvobození"), ale - kvůli "Království Božímu". Třetí strana je ve hře! to je jinak, to už není jako v tanci, to se dostane jiná pevnost do hry.

Tím to je velmi zvláštní případ zřeknutí se. "Království Boží" - to je Bohem zakládaná nová síť vztahů. Vynořuje se s Ježíšem a má zachytit celý svět... zachránit ho, dát mu smysl - a to je teď to hlavní, na čem záleží... všechno záleží. V zřeknutí, o kterém mluví Ježíš, se stává zřejmým, že život se neodehrává jen mezi mnou a někým, něčím (v jakémsi(jepičím) tanci).

Takhle se to také dá říci: S Ježíšem vzniká vyjímečná situace. V ní jako když se pouští ze zřetele všechno... protože se zjišťuje, že všechno má na zřeteli Bůh a člověk se tomuhle úžasnému objevu vydává, jde do služby - všechno se má opřít o Tohle.

Toto zříkání se... nevede do samoty, ale k Potkání, Potkávání pevnějšímu, hlubšímu a plnému naděje. Přesahujícímu všechna potkání. Protože nejde najednou jen o to, co se mi děje v hlavě nebo srdci, ani o to, co je mezi mnou a tím, s čím, s kým vstupuji (dostal jsem se) do vztahu. Není jen dvojí ve hře, kde dřív nebo později jeden druhého pustí ze zřetele. Není jen dvojí ve hře. ale trojí. Vztahy vznikají také "oklikou", přes Boha. Před jeho Tváří. Objeví se Souvislost s Budoucností a Bohem v ní. Křesťanský sbor je místo, kde se to dá prožít: všechno je opřené o Boha, potkávání se děje "oklikou", před Ním, a tak do zvláštní hlubky a pevnosti a závaznosti. Nevím, jestli se nám docela neztratilo ze srdce, že tady jsme pozváni do tak Veliké a důležité Služby - ukotvování vztahů v bohu skrze Ježíše Krista.

Vzpomeňte si...

Chtěli jsme věci řešit přímo. Ale všechno je zvláštním způsobem mezi námi a Tebou... Abychom to pochopili, musíme začít u Tebe. Pomoz nám znovu začít.

bratr farář Pavel Jun

Den otevřených dveří v Diakonii Čáslav - video

2011-09-16T23:18:00.002+02:00

http://www.youtube.com/watch?v=MBWQBe2Hwk8

Den otevřených dveří, Diakonie Čáslav

2011-09-16T20:10:00.002+02:00

Fotografie z dnešního dne lze zhlédnout na adrese pod fotografií.

http://vahom.rajce.idnes.cz/20._aniversario_Diaconia_20.Vyroci_Diakonie_Caslav/

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-09-11T11:40:00.003+02:00

71. služba dvěma pánům
Čáslav 11.09.2011

Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět, a druhého milovat, k jednomu se přidá, a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ Lukáš 16.13

»Ningún sirviente puede servir a dos patrones. Menospreciará a uno y amará al otro, o querrá mucho a uno y despreciará al otro. Ustedes no pueden servir a la vez a Dios y a las riquezas.» Lucas 16:13

Dnešní slovo je slovo o sluzích a pro sluhy. Ale.. Je tu někdo takový? Sluha... Dnes u nás sluhové přece snad ani nejsou. Každý může mít svou svobodu a důstojnost.

no, když myslíte, tak si to musíme trochu přeložit: Zeptám se: Co je pro vás důležité? Od čeho si něco slibujete? Co děláte tak, že vám na tom dost záleží? Čemu věnujete čas, sílu, očekávání, naději, do čeho "investujete" (sebe sama)...? Co je pro vás takhle důležité? Tak tím jste vázáni!!! Postaru řečeno: tomu sloužíte. Nebo až otročíte.

Ještě jednou: Do něčeho investujete sebe sama. Vydáváte se něčemu ("všanc"). S nějakou "nadějí". V nějaké "nutnosti". A to vás "váže" tak, že tomu sloužíte, otročíte. Tohle prostě "musím"...

Otázka není, jestli někomu sloužíte, ale - co je pro vás takhle důležité. Nutnosti vašeho života. Služba vašeho života. Do čeho investujete svůj čas, zájem... Je to kariéra, rodina, majetek? Hudba, tanec, sport?

Dobře, dobře. ale to je přece jen každého věc, o co se zajímá a stará, ne? A nevyjde to skoro najedno..., ne?

Stejně zůstává otázka: Do čeho se opravdu vyplatí investovat? O co stát? Pro burzu jsou burzovní poradci... Je něco takového pro život?
Je Ježíš takový investiční životní poradce? Mluvil přece o něčem takovém. Staví před nás alternativu: Bůh nebo mamon (majetek)... Ta prostá informace má nějakou hodnotu?
Jedinečnou! Ale vyčtete ji, až když si všimnete protikladu, který se s ní ozval: milovat nebo pohrdat.

To je otázka, která visí ve vzduchu: za otázkou - čemu věnujete svůj zájem a naději je otázka do čeho můžete vložit "lásku"? (Co si zaslouží skutečně lásku?) Že jsme to říkali? Někdo má rád sport, jiný hudbu nebo tanec, peníze... To je věc každého člověka.

Ne. Není to tak. Investovat lásku - to má smysl - jen když se vám láska vrátí. Přesněji: Investovat lásku můžete jen do toho, co může lásku opětovat.

Tak, a teď si sami přeříkejte - co všechno lásku vrátit, opětovat nemůže. Nebo si na to doma vezměte papír a sepište si, v čem všem se "láska" prostě utopí?
Opětuje např. lásku majetek? Ne, ten je - plný mrazivého chladu... Ten lásku rozhodně nevrací. Lásku spíš totálně pohlcuje. A kde všude se snadno topí (ztrácí) vzájemnost? U všeho co děláte jen pro sebe sama. Taky u PC, na faceboocích, to jsou bažinaté tůně - smrtelné pasti pro touhu po lásce. A leckde jinde...!

Vlastně jen v druhém člověku se láska občas vrátí. Ještě v něčem?
Ježíš dal prožít: a v Bohu!!!
V Bohu? Když lásku investujete ne jen do něčeho - ale skrze všechno a přes to všechno, tak můžete prožít, že se neztrácí,ale vrací se zpět.

Tak - jedno přiznání s vasrováním a jedno povzbuzení nakonec.
Přiznání s varováním: Tím, jak "nechceme být sluhy" (jak říkáme), jak chceme mít navrch ve svém životě, jak chceme žít "jednostranně", jak chceme mít "jednostranné zisky" (všechno je jen moje věc), tedy - jak nemáme odvahu investovat lásku a trpělivost čekat (pokorně) skutečné, osobní "opětování" našeho života, tak žijeme v ohrožení pohrdáním. možná nastala doba obecného pohrdání. Protože je málo odvahy a trpělivosti žít s láskou. Starat se o místa v žovotě, která lásku opětují. Bližní a bůh. Ztrácí se odvaha a skoro schopnost investovat lásku.

Povzbuzení: v souvislosti s Ježíšem se dá prožít: Bůh vás láskou předchází, investuje do vás svou láskou. Můžete ji jen začít vracet. A ona se vám pak zase bude vracet zpátky a vznikne most vzájemnosti, obdarovávání významem, "energie"... A to je krásné.

Děkujeme za ten nápad, za tu zkušenost, že nás láska předchází, a že život máme k jejímu opětování. Odpusť nám chvíle pohrdání - životem, druhými, i sebou...

br. farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-09-04T13:18:00.002+02:00

70. Úzké dveře
Čáslav 04.09.2011

Kdosi mu řekl: „Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?“ On jim odpověděl: “Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni. Lukáš 13:23-24

—Señor, ¿son pocos los que van a salvarse? —le preguntó uno. —Esfuércense por entrar por la puerta estrecha —contestó—, porque les digo que muchos tratarán de entrar y no podrán. Lucas 13:23-24

Takové dveře.
Jaké konkrétní dveře se vám vybaví?
Jaký pocit ve vás ty které... dveře vyvolávají?

Co vlastně udělají dveře se světlem? rozdělí ho. Vytvoří předěl a tím "dvousvětí". S dveřmi je svět přinejmenším na dvakrát: přede dveřmi, za dveřmi, tady - a tam. Nejčastěji, v zásadě: na venku a uvnitř.

Máte rádi dveře?
Ne moc? Proč vytvářet předěly? Je lepší mít volný vstup, přístup.
Ale zase... Dveře mohou dát pocit bezpečí. Nemáte strach z volného a otevřeného prostoru, nepotřebujete bezpečí, skrýt se za dveřmi...?
A pak... když máte řeku, potok, a on se zúží, tak najednou zesílí proud... Chci říci: to je taky ta věc s dveřmi - stát přede dveřmi a tušit, že za nimi... je domov, nebo někdo, koho mám rád..., to je krásné a silné, bez dveří nepoznáte pocit takový očekávání a těšení se.

Tedy: Dveře vytvářejí dvousvětí. Oddělí dva světy.
Mohou dát pocit bezpečí. Jako dveře, za kterými se mohu skrýt. A jsou jako propusť, která vytváří tíhnutí... Jako úzké místo, do kterého se "zhušťuje život" a objevuje se proud.

A ještě: Dveře oddělí dva světy a vytvoří přitom hranici. Hranice to je linie, která se hůř překračuje. Pak záleží na tom, jestli jste vevnitř, nebo venku. Co je váš výchozí životní pocit? Jste spíš venku nebo vevnitř? Když venku, tak stejně přirozená touha je dostat se dovnitř.

Ježíš víckrát mluví o dveřích. Několik věcí přitom bylo patrných (některé všichni tuší).
a) My jsme "mimo", venku, přede dveřmi (všichni tuší). Být venku... je sice horší. ale zase by mohlo být kam se těšit.
b) dveře nejsou všude. Vstup není všude a skrze cokoli.
c) Nemáme klíč (ne všichni to ví). Takže tedy - musíme čekat, až se dveře otevřou.
d) Je naděje, že se otevřou (ještě méně lidí má tuhle naději). A čas hraje roli. Dveře se zavřou, a co pak...

Zkušenost s Ježíšem je - jsou dva světy, není jen tenhle můj (náš) svět... je víc... Je taky "Boží svět". Vstup není kudykoli... Kolem Ježíše také vznikalo tíhnutí... svět, který byl spíš jako bahnité jezero... se stal čistou řekou, která někam míří a unáší. Ale přitom se také objevovala hranice... A stávalo se patrným: nejsme uvnitř... jsme venku.

Jak mluví Ježíš o dveřích dnes? Úzké dveře...
Co dál? Když jsou úzké, tak to znamená, že nejsou pro všechny? to asi není smysl obrazu, podobenství. ale je zřejmé, že někteří nemusí projít?
Víc ještě: že projít úzkými dveřmi: to taky stojí rozhodnutí a úsilí, jakousi námahu.
Jde také o to, že projít musím jen já, sám, bez všeho na zádech: Vůči Bohu - cele, "jenom Já".
Nebo jde o to nemít pocit samozřejmosti, neřku-li práva: tady... je jen očekávání (plné naděje) a pak údiv - já (i já?!!), smím? (Křesťanská liturgie začíná)
Tedy: Ježíš (svým způsobem) dělí svět. Je tu Království Boží a svět. Dobré a to, co po dobrém touží. Vzniká přitom silné tíhnutí. Jako když je úzká propusť. Jako když se zdvihne stavidlo rybníka.
Ale není to tak, že se člověk má jen poddat, nechat se unášet.
Vstup "není všude", je to jako s dveřmi.
Stojí to úsilí soustředěnosti, pokory a rozhodnutí. Pýcha, samozřejmost, odklady, roztěkanost, velký náklad na zádech... to není přiměřené situaci!

Děkujeme za možnost, vstoupit takhle... beze všeho... do proudu života, který vede k Tobě.

br.farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-08-28T12:44:00.002+02:00

68. Jho

Čáslav 28.08.2011

Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ Matouš 11:28-30

»Vengan a mí todos ustedes que están cansados y agobiados, y yo les daré descanso. Carguen con mi yugo y aprendan de mí, pues yo soy apacible y humilde de corazón, y encontrarán descanso para su alma. Porque mi yugo es suave y mi carga es liviana.» Mateo 11:28-30

Všechno asi není pro všechny. Třeba to dnešní Ježíšovo pozvání. Sice Ježíš řekl: "pojďte ke mně všichni", ale tím se nedejte splést, protože hned dál je: "Kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny..." A dál mluví o jhu. A každý, kdo to slovo od Ježíše slyšel, si vzpomněl, že obraz "nést jho" má jasnou starozákonní souvislost: jde o jho zákona, život podle zákonů Božího království.
Takže to pozvání a zaslíbení není pro všechny. Je (jen) pro ty, kteří na sebe berou život jako jho; kteří na sebe berou jho života, který zkouší být paralelou (replikou, analogií) k tomu, co být má; je to pro ty, kteří se ptají po Bohu, po Dobrém, které přesahuje přítomnou chvíli a můj osud a chtějí podle toho a k tomu žít, život tomu přizpůsobovat, formovat ho podle toho.

Proč to ti lidé dělají? Chtěli by patřit do Dobrého, k Bohu. Chtěli by žít patřičně. Tak, jak se patří.
ale každý, kdo se o to pokusí, ví, jak je to těžké, že to je břemeno, že to velmi unavuje. Takové jho skoro láme vaz... Žít podle Pravého, Dobrého, podle Božího... Víc než pocitu patřičnosti si člověk užije pocitu frustrace. bude srovnávat to, co žije, s tím, co by mělo být, a to se pak objeví tolik nesrovnalostí...

Co má Ježíš pro tyto lidi, kteří zkouší žít podle Božího? nenabízí, že je zbaví jha... Nabízí také jho, ale jakoby jiné.
Může být jho "Dobru, Bohu přiměřeného života" jiné?! Může to být jho, které netlačí a které netíží? Je možné, aby jho bylo "sladkéů (jak se překládá také někdy v textu)? Jak...? v čem to je? (V čem je podstata dobrý smysl "jha"...?)

K tomu dvě věci: Učte se ode mě - jsem tichý a pokorného srdce.
Není to jho dokonalosti. Nejde o velké etické výkony! Ne (mravní či jinou) dokonalostí se člověk stává "patřičným", patřícím Bohu?
"Tichý, pokorného srdce" znamená: nebýt zaujat sám sebou, být k dispozici, dávat se k dispozici - Bohu. Jde o "vydanost sebe sama". Vydávání sebe sama Bohu (mluvili jsme o tom posledně a předposledně, pokora, transparentnost pro Boha). Tak člověk začíná žít - "podleů zákona, podle Boha. Vstříc. Bohu naproti. lidem naproti.
Je to "jho svobodného a důvěřivého, laskavého naklonění se vstříc, Bohu". Neděje se to bez úsilí asi. ale nestojí to na něm.

A ještě v tomhle to je: čeká vás při tom dobrá společnost. (Ježíšova).
Jho byl postroj pro dvě dobytčata. Jedna oj, a přes ni tyč, do které se musí tlačit z obou stran.
"Mé jho" znaméná pozvání do Ježíšovi společnosti, je to zvláštní zkušenost, kterou s Ježíšem dělali: Ježíš je při mně, se mnou. A jeho společnost je tak dobrá, osvobozující.
všimli jste si jak společnost různých lidí - je různá, způsobuje různé, U někoho máte pocit tlaku, u jednoho strachu, u jiného studu nebo lítosti... Zvláště lidé, kteří upozorňují na to, že by bylo potřeba žít patřičně, kteří vznášejí Otázku... vzbuzující strach... (s tím mám svou zkušenost).
Ježíšova společnost je Jiná, je osvobozující. Bez tlaku pohne člověkem, jeho sklonem, nakloněností. U Ježíše to bylo tak, že člověk zapomněl myslet výhradně na sebe sama, srovnávat sebe a druhé, sebe a Dobré, sebe a Boha, myslet na křivdy...
Dogmaticky se to vyjádřilo pak takhle: Ježíš přivádí lidi do společenství Božího... být blízko Ježíšovi, to znamená být blízko Bohu. A to je sladké jho.

Jenom - co (je nám to) platné, když to není pro všechny, když to je jen pro ty, kteří na sebe berou jho, které se pak může vyměnit, změnit pokáním a společenstvím Ježíše... Kolik lidí se ale dnes ptá jen po tom, "jak žít aby se jim žilo dobře". kdo se dnes ptá, jak žít, aby to odpovídalo tomu - co být má, "co je v nebi"... Komu o to jde? Jde o to nám?
Co s těmi, kteří se nechtějí nikomu a ničemu přizpůsobovat, žít "podle" někoho a něčeho? Co ti, kteří na sebe neberou žádné "jho", kterým nejde o nic jiného než o sebe sama v přítomné chvíli.

Ale... Je to taky úsilí, je to taky břemeno. Je to jako hledat cestu uprostřed pouště, stavět dům na písčitém základu, je to jako začínat stavět dům každým dnem docela znovu, je to jako... Není to nic moc.
I tihle ("tvrdošíjní" říká Bible) by mohli v Ježíšově společenství dokázat přiznat, že vléci sebe sama cestou necestou... cestami nesmyslu a marností... je to jedno z nejhorších břemen, co jsou.
I my, kteří žijeme sami pro sebe... neseme těžké jho - beznaděje, nelásky, samoty, opuštěnosti, marnosti...
I pro nás by to mohlo být... Dostat se do společnosti Kristovy, která neláme svým nárokem, ale zláká svou otevřeností a svobodou (bezprostředností)...

I když máme rádi stabilitu a jsme na pozoru před každým vychýlením, prosíme o to, abychom znovu prožili Tvou nakloněnost nám a mohli takovou náklonnost taky žít.

br.farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-08-21T20:11:00.000+02:00

69. Sůl, světlo
Čáslav 21.08.2011

Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Matouš 5:13-16

Ustedes son la sal de la tierra. Pero si la sal se vuelve insípida, ¿cómo recobrará su sabor? Ya no sirve para nada, sino para que la gente la deseche y la pisotee. Ustedes son la luz del mundo. Una ciudad en lo alto de una colina no puede esconderse. Ni se enciende una lámpara para cubrirla con un cajón. Por el contrario, se pone en la repisa para que alumbre a todos los que están en la casa. Hagan brillar su luz delante de todos, para que ellos puedan ver las buenas obras de ustedes y alaben al Padre que está en el cielo. Mateo 5:13-16

Ježíš obraz soli a světla vztahuje k učedníkům a my ho máme vztáhnout - až na sebe?

Sůl s sebou nese téma nenahraditelné důležitosti. "Sůl nad zlato". Řekli byste o našem sboru, že je nenahraditelně důležitý - a nejen pro nás, ale pro celé město. Řekli byste to docela osobně o své víře ve svém životě?
Sůl a světlo v sobě nesou téma misie. Znamená sbor a vaše víra něco pro okolí, do okolí? V čem?

O důležitosti víry a sboru - stačí se jenom podívat, jak se žije, jaké místo má sbor v našem životě, jak do něj přicházíme, co v něm děláme, čemu všemu dáme přednost, co nás víc těší, v čem se víc realizujeme? Kolikáté místo má sbor? Už v našem životě. A misie, účinností víry? Když o víře zkusíte mluvit - kdo vás poslouchá? A že by měla něco znamenat v tom, co žijeme, děláme? Když se potom budete dívat, tak si všimnete, že co děláme a žijeme není nic moc. A když se náhodou něco povede, stejně se vás nikdo nezeptá, proč..., (spíš toho druzí mlčky využijí).

Důležitý sbor, důležitá víra, účinné, předávané? Možná je dobře prožít si tyto rozpaky. Protože pak se můžeme dostat dál a pochopit, co text říká jako to hlavní. A o co jde ve víře, misii, ve sboru... Klíčem k pochopení nám může býrt poslední verš.
"Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích"

Klíčové ve verši nejsou "dobré skutky". Ale to spojení - vidět vaše dobré skutky - vzdát chválu Otci v nebesích.
(Vaše... chválu Otci...)
Co tedy znamená víra a sbor? Poslouchejte:
Znamená to - ztratit zaujatost sebou. Nechtít po druhých, aby byli tolik zaujati vámi. Stát se transparentním pro Boha. Ne jen v něčem, co děláme nebo ne, ale tak - vůbec.
Jako je sůl (pro jídlo, ne sama pro sebe), jako je světlo (nedíváte se na světlo, ale pomocí jeho).
Transparent - průhledný obraz, to je to, tohle můžete být. Transparentní pro - Boha. Nezachytávat pohledy druhých. Nestáčet svůj pohled stále k sobě. Prvně jde o tohle: ztratit zaujastost sebou. A nechtít ji po druhých. Jde o to, co je východiskem a cílem našeho života. Kde se začíná a kde končí. A to má být zřejmé.

V tom je náš problém, naše vina, zlo našeho života.

jsme zaujati sami sebou. Ať obdivně (Narcis), spokojeni se sebou, měřící druhé a všechno svými normami, bez schopnosti vzít vážně druhého (nechat se zaujmout jiným). Nebo s trpkostí, vracet se k tomu, jak život byl k nám nespravedlivý, a je, naříkat nad svým osudem, rodinou, neuznáním, smůlou, upozorňovat na to... nebo v pocitu, že všechno rozhodující, včetně "víry" se odehrává v nás.

Od druhých čekáme, že také budou zaujati námi. Ať uznají naši hodnotu, autoritu, postavení, um, cenu...Ať si všimnou našeho trápení, naší obětavosti... Proč to nedělají? Jak to, že to nedělají dost (to je vždycky). Tak to dělávají děti, nastavují se pohledu druhých a zachycují ho: to já, podívej se na mě, to se mi povedlo - koukej, já...! Děti - a my taky...

Zaujatostí sebou se stáváme "neprůhlednými". Vážeme pohledy druhých na sebe. I svůj pohled stáčíme k sobě. "Zakřiveni do sebe" - řekl Augustin. To je hřích.

Lidem, co potkali Ježíše, se otevřela možnost - být transparentní pro Boha, transparentem, průhledným obrazem, odkazem přes sebe - dál - docela dál, k Bohu. Přestali být zaujati tak bezvýhradně sami sebou. Přestali čekat, vyžadovat takové zaujetí sebou u druhých.

To je víra, v tom je nenahrditelně důležitá. A předává se tam, kde se o této možnosti ví, ve sboru, proto je to nenahraditelně důležité místo a - proměňující, ne jen něco proměňující, ne jen několik činů změní, ale situaci celou, východisko a cíl života. Způsob vztahování se k sobě a druhým.
Tak se chová láska. to je láska. V tom je její tajemství, tajemství její uzdravující, osvobozující, naplňující moci, naděje, víry, která s ní souvisí. Sahá dál, přese všechno, Z toho jsou - jen pak jsou opravdu "dobré skutky", mimovolně, prostě důsledkem toho - že se stáváte odkazem přes sebe, že nepohlcujete - pohledy, pozornost... druhých i sebe, (proto o dobrých skutcích ani nevěděli - viz Poslední soud).

Pak se může stát - že ti druzí to začnou žít taky, nenapodobují vaši "dokonalost", ale "chválí Boha". to je smysl vaší křesťanské existence v tomto světě.
Důležitost a vyzařující působení (misie) - víry a sboru je v tom - být transparentní pro Boha. Být průhledný, transparentní pro Boha. To je vaše ohromná možnost, výsada. spasení. Smysl života je v tom.

Pane, zbav nás naši zakřivenosti do sebe sama.

bratr farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-08-14T16:03:00.003+02:00

67. Požadavek chvíle, situace: pokora
Čáslav 14.8.2011

Lukáš 17:7-10

7 “Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: ‚Pojď si hned sednout ke stolu‘?

8 Neřekne mu spíše: ‚Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty‘?

9 Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno?

10 Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“

Čteme Ježíšova podobenství už druhým rokem. A muselo dojít k tomu, že to řekneme: v tolika podobenství je jakýsi náro, apel, požadavek. Co s tím?

***

Co vlastně může kdo po kom chtít? Dá se vůbec někomu něco přikázat? Jakou s tím máte zkušenost? Je to těžké. Je to čám dál těžší! Víte, že s tím mají ohromné potíže i rodiče se svými dětmi?

Tak: Dá se vůbec někomu něco přikázat? Co?

Možná by se někdy mohlo žádat (ve jménu nějaké autority - rodičovské, či jiné) - aby někdo něco udělal. Aby někdo napnul svaly, něco zvedl, něco někam odnesl, postavil se jinam, něco řekl...

***

Ale u Ježíše... Nejde jen o to, že podobenství jsou často apelem. Ale jakým! Nejde jen o to něco udělat! To by se dalo unést. (Jít jednou za čas do chrámu. Zaplatit nějaké peníze. Číst bibli...)

Když Ježíš mluvil o služebnících, tak nemluvil o tom, co mají udělat. Ale říkal - jak se mají chovat (to znamená, že něco děláte - stále, napořád).
Ale ještě mnohem víc. Říká jim (přikazuje), jak si mají připadat! To, co se u Ježíše chce, sahá až do pocitu ze sebe sama, pocitu sebe sama. I to se snad dá přikázat?

Něco udělat, to se snad nškdy dá přikázat. Ale přikazovat, jak si připadat...?
To je jedna věc. Jeden osten, první otazník do naší duše...

***

A s tím hned druhý - a ten bude pálit ještě mnohem víc. To jak si mají připadat... : Nečekat a nechtít pro sebe moc. "Copak čekáte - až uděláte, co jste měli udělat - něco zvláštního"?
A když mluvil o dětech (jak jsme četli v prvním čtení), tak říkal totéž! Nesmíme do toho zaplést moderní pohled a zkušenost s dětmi a dětstvím. Ježíš i tu říká prostě: nemyslete si o sobě moc.

Přpadat si "ne velký". Tak si připadat. Nejen, že mi těžko kdo může účinně mluvit do toho, jak si připadám. Ale ještě mi říkat, abych si připadal ne velký.
To je naprosto proti tomu, co žijeme. Tomu se říkalo - vzpomínáte si ještě? - "pokora"!

Pokora. Jakým gestem, postojem se vyjádří? Stát v koutě? Klečet? Plazit se po zemi? To je tak - nehezké.
Ne! Chtěli bychom stát hrdě uprostřed... To je hezké. Myslet si o sobě hodně, to je hezké, opojné. Ale mít nízké, malé smýšlení o sobě? To pálí. "Nezakládat si na tom, co jsem udělal, co jsem"? - to si člověk nepřipadá dobře, to je tak divné, to je proti všemu, co chceme. Až tohle Ježíš chce, přikazuje?

***

Z čeho může vycházet "pocit pokory"?
Z pocitu méněcennosti. Naučili jste se ( z rodiny, ze života), že se vám nic moc nedaří, dostal se vám )nějak) do duše předpoklad, že asi nemáte žádnou velkou cenu... O to opravdu nikdo nestojí, to je špatně, řekne vám každý ... (nejen psycholog).

Z vědomí viny a dluhu. Když někomu ublížíte, jste )měli byste být) vůči němu pokorní. Máte u něj dluh...

Z vědomí obdarovanosti. Vybavuji si situace, kdy jsem věděl, že se mi dostalo něčeho navíc, než na co jsem měl nárok... a že to znamenalo pokoru.

A teď jdeme správným směrem, ještě víc musíme říci, sem to všechno míří: Pokora může být taky z lásky.
Pak je to skutečná pokora. Láska skutečná o sobě nemyslí, o sobě nic nemyslí. Láska z toho, co pro milovaného udělá, nedělá zásluhu. Nenapadne ji si něco počítat, přičítat... Neřeší sebe sama.
To je pokora, o které mluví Ježíš. Kterou umožńuje. Pokora musí být láskou umožněná. Musí vás láska obejmout, obklopit.

***

Tak: Ne "až tohle Ježíš chce". Ale tohle umožńuje. V lásce )v prostředí lásky) člověk zapomene myslet na sebe sama, zapomene na pocit méněcennosti (totiž na jakékoli hodnocení seb sama, protože - na to v lásce skutečné nějak nedojde...)
To je svoboda od sebe sama. Ta Věc od Ježíše!

Prosíme, zachyť nás svou Láskou. Máme sami sebe dost...

br. farář Pavel Jun

ŘÍMANŮM 1:18-28; ROMANOS 1.18-28

2011-08-13T18:01:00.003+02:00

I dnes je velice aktuální výzva, vyslovená před staletími jedním z největších Čechů Janem Ámosem Komenským: „Národe český, vrať se ke Kristu!“

Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil.Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů.Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla;vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli – on budiž veleben na věky! Amen. Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost. Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.

Ciertamente, la ira de Dios viene revelándose desde el cielo contra toda impiedad e injusticia de los seres humanos, que con su maldad obstruyen la verdad. Me explico: lo que se puede conocer acerca de Dios es evidente para ellos, pues él mismo se lo ha revelado. Porque desde la creación del mundo las cualidades invisibles de Dios, es decir, su eterno poder y su naturaleza divina, se perciben claramente a través de lo que él creó, de modo que nadie tiene excusa. A pesar de haber conocido a Dios, no lo glorificaron como a Dios ni le dieron gracias, sino que se extraviaron en sus inútiles razonamientos, y se les oscureció su insensato corazón. Aunque afirmaban ser sabios, se volvieron necios y cambiaron la gloria del Dios inmortal por imágenes que eran réplicas del hombre mortal, de las aves, de los cuadrúpedos y de los reptiles. Por eso Dios los entregó a los malos deseos de sus corazones, que conducen a la impureza sexual, de modo que degradaron sus cuerpos los unos con los otros. Cambiaron la verdad de Dios por la mentira, adorando y sirviendo a los seres creados antes que al Creador, quien es bendito por siempre. Amén. Por tanto, Dios los entregó a pasiones vergonzosas. En efecto, las mujeres cambiaron las relaciones naturales por las que van contra la naturaleza. Así mismo los hombres dejaron las relaciones naturales con la mujer y se encendieron en pasiones lujuriosas los unos con los otros. Hombres con hombres cometieron actos indecentes, y en sí mismos recibieron el castigo que merecía su perversión. Además, como estimaron que no valía la pena tomar en cuenta el conocimiento de Dios, él a su vez los entregó a la depravación mental, para que hicieran lo que no debían hacer.

LATINAS EN EUROPA

2011-08-04T20:05:00.006+02:00

Doritza y Monhsen

Paola de Ecuador, Yensy de Venezuela y Doritza de Venezuela, en Essen, Alemania.

Paola y Yensy.

5.ČÁSLAVSKÝ HUDEBNÍ FESTIVAL / 5.FESTIVAL DE MÚSICA EN ČÁSLAV

2011-08-01T16:41:00.005+02:00

Další video na:http://www.youtube.com/watch?v=Kzs43jHQ2Z8

http://www.youtube.com/watch?v=SYG-lpFTXlE

http://www.youtube.com/watch?v=dRiHyDNrPZk

FOTOS DEL FESTIVAL, TOMADAS POR LINDA CLARA, PUEDEN VER EN: http://ccecaslav.ic.cz/thumbnails.php?album=38

TenSing v ČÁSLAVI

2011-07-31T15:03:00.002+02:00

Video z festivalu na:

http://www.youtube.com/watch?v=T2D2zZx3bEA

Další video na:
http://www.youtube.com/watch?v=NY_nQ93yvyA

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-07-31T12:37:00.003+02:00

65. Host bez svatebního šatu
Čáslav 31.07.2011

Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: ‚Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?‘ On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘

Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“ Matouš 22:11-14

»Cuando el rey entró a ver a los invitados, notó que allí había un hombre que no estaba vestido con el traje de boda.“ Amigo, ¿cómo entraste aquí sin el traje de boda?”, le dijo. El hombre se quedó callado. Entonces el rey dijo a los sirvientes: “Átenlo de pies y manos, y échenlo afuera, a la oscuridad, donde habrá llanto y rechinar de dientes.” Porque muchos son los invitados, pero pocos los escogidos.» Mateo 22:11-14

Co jste prožili při čtení příběhu, na co si vzpomenete? Mohly se objevit přinejmenším tři vlny pocitů. (V těchto uzlových bodech příběhu: Odmítnutí pozvání. Pozvání bez výběru, do ulic. Extempore s hostem bez svatebního šatu.)
a) Rozpaky. To je přece jen trochu trapná chvíle - když se odmítá pozvání... Jak jste se s tou chvílí vyrovnali? Řekli jste si - "no a co, je to jejich věc"?
b) Údiv. Plošné pozvání. Jak jste to vysvětlili? Není to od hostitele projev uraženosti? Nebo snad... tak mu záleží na té hostině, aby proběhla, nebo snad... opravdu stojí o všechny?
c) Rozhořčený údiv na konec. Předtím se zvou všichni, i ti nejubožejší... A pak se někdo z hostiny vykazuje! A ještě takhle hrubě!

Negativní pocity na začátek i na konec. Divný začátek (odmítnuté pozvání), divný konec (vykázaný host). Nebudeme přemýšlet o detailech (co je to svatební šat) a tahat z příběhu otazníky (kde ho mohl host vzít...). Musíme pochopit, o co jde v celém příběhu. (Ve všem kolem Ježíše)

°°°°°°

Tak, do toho... Budeme muset připustit, že se nám míchají věci... Že někdy těžko poznáváme rozdíl... Tak například: pozvání - nabídka. slyšíte ten rozdíl? Obojí vám "přijdou", dostanou se vám, objeví se s nimi něco v horizontu vašeho života, životního prostoru... je to tak? V čem je rozdíl?

Co máte raději? Řekl by někdo, že pozvání? S čím to je jednodušší, tedy: kdy člověk zůstane svobodnější, co se snáz odmítá? Nabídka. I když ji dá někdo druhý, stejně se za ní ztratí. Už víme rozdíl?

Tedy:U nabídky jsem důležitý já. Přijmu, nepřijmu, to záleží na mně, to je moje výsostné právo, nikdo se nemůže divit... Nabídka se přijímá kývnutím hlavy. "Ano, nechte to tady. Ne, odneste si to".
Ale pozvání... Když padne pozvání, tak nejde jen o obohacení mého života, životního prostoru.. o něco; to někdo nabízí svou blízkost, přítomnost, otevřenost; a vás přitom(!) zve k stejnému!
A pak se něco jiného "má" a "musí". To se musíte zdvihnout a vyjít..., vydat se blízkosti druhého člověka.
Něco jiného se "stane". Nejen obohacení mého životního prostoru, taky nejen dotyk světů, ale každé přijaté pozvání znamená - slavnost setkání, vlastně vytváření a obnovu jakési nevyditelné sítě v bytí světa. Setkají se dva světy, jsou vetkány do sebe...

Čeho máme víc? Nabídek nebo pozvání? Nabídek. Dnes je celý svět nastavený na nabídku, i s druhými lidmi se tak jedná. Co... (se) mi nabízí. Co chci a co potřebuji. (hlavní životní prostor tolika lidí dnes - PC a internet - je prostředí, v kterém se i to, co mělo být pozvání, velmi lehce stává nabídkou (delete)).

°°°°°°

Tak. A máme to. V našem podobenství jde o rozdíl mezi nabídkou a pozváním.

Tohle se dělo a Děje kolem Ježíše. On nedává (nedělá) lidem nabídku. Bůh nedává lidem nabídku. Bůh je Pozvání. Není nic méně než pozvání. Není vrchní (nouzový, poslední či jaký...) dodavatel zdraví, štěstí, pokoje, neřku-li něčeho menšího... peněz, blahobytu, klidu... Tohle se kolem Ježíše stalo zřejmým. Bůh je Pozvání. Celý náš život je předně pozvání. Ne nabídka, plejáda možností, s kterou si musím poradit. Já jsem dotázán... chtěn, žádán.
(Domyslete si doma, co to znamená. Dojde vám, že to není tak hrozné, jak se na první poslech dnes zdá. Že to je vlastně nesmírně krásné a že to je to, co nám dnes tolik chybí a po čem toužíme. Aby chtěl někdo nás a nejen něco od nás).

Bůh je Pozvání. Život je Jeho Pozvání. A když se pokusíme myslet a čekat na něco jiného... tak asi dřív nebo později odmítneme (... domyslete si sami, co to asi znamená) nebo se staneme hostem bez svatebního šatu na svatební hostině.
Pozor na záměnu nabídky za pozvání.

Při přijetí toho Pozvání, (kteréžto má být celým životem), se děje... naplnění života. toho se v režimu nabídky nedostane, jako nabídky se toho nikdy nedotkneme.

Dej nám odvahu - vydávat sebe sama tobě, druhým lidem. Kdyby tak v našem životě vznikla jemná síť vztahů, která visí na tobě a k Tobě váže.

br. farář Pavel Jun

5.ČÁSLAVSKÝ HUDEBNÍ FESTIVAL

2011-07-30T22:51:00.002+02:00

http://www.youtube.com/watch?v=2gHP4EdcXzM&feature=player_detailpage

5.ČÁSLAVSKÝ HUDEBNÍ FESTIVAL

2011-07-30T22:32:00.004+02:00

Drobnou ukázku z festivalu najdete na: http://www.youtube.com/watch?v=2gHP4EdcXzM

NEDĚLNÍ SLOVO

2011-07-10T16:56:00.005+02:00

Prohlédnout si obraz. Máme na něj dost času. Prožít si jeho náladu? Jakou náladu má? Temnou? Zneklidňující?

Našli jste na něm něco konkrétního?

Vypadá to jako bludiště. Ale je tam vyznačená cesta přes ně.

Život jako cesta. Častý symbol. Co je na té cestě nápadné? (Co se nám ze zkušenosti našeho života otvírá?) Jsou to samé křižovatky. Rozhodování. Které "není jedno". Jde o to - netočit se pořád dokola. Bludiště je "od toho, aby se člověk z něj dostal". Jsou okliky. Nedá se jít přímo. Horší je: jsou slepé uličky, z kterých se člověk musí vracet. Prostě pravé bludiště. Svody. Klamné cesty. Jenom: Z bludiště bývá jeden východ. Tady je to cesta přes... Život jako cesta - ne z bludiště ale skrze něj. To je pozoruhodné!

Ještě něco vidíte? Dvě světlejší místa. Připomínají dveře. Nebo brány. Nebo desky. Obráceně postavené. Kdyby se dali "k sobě", udělaly by uzavřený celek. Ta cesta jde přes ně. Dělají jí podloží?

Žalmy 25:4-10: Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine, uč mě chodit po svých stezkách. Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe.Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti. Nepřipomínej si hříchy mého mládí, moje nevěrnosti, pamatuj na mě se svým milosrdenstvím pro svou dobrotivost, Hospodine. Hospodin je dobrotivý, přímý, proto ukazuje hříšným cestu. On pokorné vede cestou práva, on pokorné učí chodit po své cestě. Všechny stezky Hospodinovy jsou milosrdenství a věrnost pro ty, kteří dodržují jeho smlouvu a svědectví.

Otevřelo se vám něco z obrazu nad žalmem?

Jsou tam písmena, roztroušená podél cesty, která znamenají Boží jméno (jhvh). Je to totiž cesta s Bohem. Na té cestě člověk není sám. I cesta s Bohem není z určité perspektivy "rovná". Jsou tam zákruty, obchůzky, křižovatky a jde se krok za krokem. Ale je jaksi osvětlená. A ty dvě desky... Dvě kamenné desky zákona. Zákon je v textu vyjádřen taky jako pravda. Zákon se hebrejsky řekne tora - a znamená to přesně přeloženo "tam". Je to ukazatel cesty. To je jako když v pošti (a svět se přes bohatství dnes podobá víc a víc poušti, v které se člověk snadno ztratí), narazíte na ukazatel "tam" je oáza. Zákon a milosrdenství a věrnost pak mohou patřit k sobě!

Život může být cesta s Bohem. Skrze to, co se jeví jako bludiště. S ukazatelem cesty.

Cesta nemá zřetelný začátek a konec. Ty jsou "mimo obraz". Cesta asi nemá konec, Ale má budoucnost. Je "východisko".

Ať nepřehlédneme ukazatele na cestu, ani Toho, v kterém náš život dostává východiko Ježíše Krista. Ať vnímáme Tvou přítomnost...

br.farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO

2011-06-26T11:12:00.001+02:00

64. hřivny

Čáslav 26.6.2011

Matouš 25:14 Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek;

Tady leží mince. Padesát korun. Co s ní?

Asi ji někdo ztratil a najít majitele, to se u peněz na veřejném místě nepodaří, takže tím pádem by mohla být moje. Právo nálezce. Můžu si s ní dělat, co chci. Třeba – koupit zmrzlinu.

Bylo by to jinak, kdyby mi tu padesátikorunu někdo dal?

Moc ne? I tak by byla moje. „Co se dá, to se víckrát nevydá“, říkali jsme jako děti. Stejně bych si mohl jít koupit, co chci, třeba tu zmrzlinu.

Ale při každém líznutí zmrzliny (nebo aspoň občas), bych si mohl vzpomenout na toho, kdo mi peníze dál.

Chutnala by zmrzlina potom jinak? Víte že by mohla, že vlastně asi ano, lépe!

To jsou dvě možnosti: něco mám – něco dostanu. Něco je jen moje – něco mám od někoho.

Co je lepší, najít, nebo dostat? Když něco od někoho dostanu, tak ta věc má potom za sebou nějaký příběh a připomíná ještě někoho jiného. (Nebo to máte jinak?)

***

Najít nebo dostat. Ale v Ježíšově příběhu to bylo ještě docela jinak.

Ti tři mužové peníze nenašli, oni je dostali. Ale dar to nebyl. Sice mají peníze v rukách, ví – s těmi penězi můžeme něco dělat. Ale pořád jsou našeho pána. A on se po nich zeptá. Asi je budeme muset vrátit. Tomu se říká „dostat svěřeno“.

To znamená, že něco není jen moje (můj nález, kořist), není to ani jen dar (co se dá, to se nikdy nevydá...), je to svěřené. Vlastně to znamená: ještě někomu jinému to (taky) patří a někdo se po tom zeptá. To je zvláštní situace, konstelace.

***

Ta věc s Ježíšem, „Království boží“ je takhle. To je snad nejpřesnější popsání toho, co se dělo kolem Ježíše a v souvislosti s ním se děje dál a dál. Vznikala tahle situace: situace svěření. Najednou to byla výchozí a zásadní situace. Všechno je takhle…!

Není to zvláštní pocit – mít něco od někoho a mít to jako svěřené. Jaký?

Nenapadne nás nejdřív, že spíš bych chtěl „jet na své“ a „za své“, nestojím o úkol, a nechci se zodpovídat, chci si dělat, co chci a nechci být jinému zavázán, jiným vázán. Tak nejprve trochu ucukneme, uhneme.

Co by nás mohlo napadnout dál?

Že by proto bylo tolik bezhlavosti, dětského zacházení s životem, nedospělosti – že to je z toho, že každý připouští jen pocit, že všechno co má a je, je jen jeho věc, že každý si chce dělat, co ho napadne a nedbat na nikoho jiného…

A proto taky tolik skrytého, hlubokého smutku? Protože… jakou má potom cenu a smysl to, co dělám, můj život? Jen abych si to užil? Co s tím pak, když je to „vyžité“? Co mi zůstane později. A co nakonec?

Něco mít není špatné. Něco mít od někoho je lepší, spojuje vás to s někým, připomíná to někoho a tím navyšuje hodnotu toho, co máte. Ale mít něco od někoho tak, že v tom jste spojeni natrvalo a stále („svěřené“), žít „pro druhého“ a trochu „za něj“, to se pak všechno ještě násobí a vzájemně podpírá. Ví všichni, kteří milují.

Ta věc s Ježíšem, „Království boží“ je takhle. Vzniká situace svěření. To, co mám, vlastně i to, co jsem, není jen moje (můj nález, kořist), není to ani jen dar (ke kterému bych mohl říci: „co se dá, to se nikdy nevydá“...), je to svěřené. Vlastně to znamená: ještě někomu jinému to (taky) patří a někdo se po tom zeptá. A všechno začne nabývat na hodnotě a dostávat smysl.

Objevuje se dokonce výhled – ne, že jednou všechno skončí, ale že bych mohl vstoupit do prostoru společné radosti.

Tomuto způsobu života se říká víra. Žít život tak – jako že není můj, nenašel jsem ho na ulici, nebyl mi jen tak kdysi vydán, abych si s ním dělal, co mě napadne, abych ho vyžil (vysál) do poslední možnosti, kterou v něm najdu. Asi se po něm bude někdo ptát a vlastně už teď ptá.

Všechno… i moje tělo i můj čas, i schopnosti… – je „od Někoho a pro Někoho“. Pro někoho a k něčemu.

„Svěřené“… a „sdílet“. A „vejdi do radosti“. To je život! To dává zvláštní cenu tomu, co žijeme, a taky smysl.

Když vzniká situace „svěření“ – tak to možná není lehké, ale otvírá se cesta k pocitu ceny a smyslu toho, co jsme, toho, co je. Člověk si může říci: tak proto, tak k tomu. A prožít, jak dobré narůstá. A objevit radost.

(To je smysl křesťanského sboru. Obnovuje se tu v Dobrém výchozí situace lidského bytí.)

Pane, pomoz nám vstoupit do prostoru společné radosti.

br.farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-05-29T12:54:00.003+02:00

62. Podobenství o zloději
Čáslav 28.05.2011

Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. Matouš 24:43-44

Pero entiendan esto: Si un dueño de casa supiera a qué hora de la noche va a llegar el ladrón, se mantendría despierto para no dejarlo forzar la entrada. Por eso también ustedes deben estar preparados, porque el Hijo del hombre vendrá cuando menos lo esperen. Mateo 24:43-44

Hospodář to má kvůli zloději špatné.
"Kdyby hospodář věděl, v kterou noční hodinu přijde zloděj..." tak co...? to je jasné. V tu chvíli by nespal. Když ale on to neví a vědet nemůže (je tam "kdyby"). V noci by měl jít spát, ale měl by taky hlídat. A ve dne - jak bude myslet na práci a přitom na zloděje? to je špatné, to se nedá.

Protože: kolik myšlenek udržíte v hlavě?
Ne, to jsem se zeptal špatně. Kolik myšlenek můžete myslet najednou? Kolik věcí dokážete dělat najednou? Pořádně jednu... i nepořádně jednu.

Přistihnu se často, že něco dělám, jedu třeba krásnou letní krajinou, ale v hlavě mám - nějaký problém... a jedu krajinou jako bych jí ani nejel. Nevnímám ji, jsem "myšlenkami jinde".
Není mnohem rozumnější - být "prezentní", žít soustředěně přítomnost, to, co je teď, co právě dělám? Není to nejpravdivější a nejskutečnější?
Tak to dnes má většina lidí. Tak z života má člověk nejvíc. Jen tak si může všechno co nejvíc užít. "Co mám pořád myslet na něco... dalšího, jiného. Vzpínat se někam, k něčemu, za něčím...", slyšel jsem v rozhovoru. Má se žít soustředěně pro "teď a tady". (Proč jsme pak tak nesoustředění...? To mi jen tak uklouzlo, promiňte).

Ale právě tohle Ježíš asi nechce - nedovoluje. Tohle právě ten hospodář nemůže, měl by spát i bdít, musí pořád myslet - na to, co dělá, a na to, že přijde zloděj. Že možná přijde zloděj. Kdy si odpočine? A jak mu asi půjde práce?

°°°°°°

Nebo si dokážete představit, že můžete myslet právě víc než jednu myšlenku. Napadne vás nějaká chvíle?
Občas děláme dvě věci najednou... Někdy jím a dívám se na televizi. ale to jím bezmyšlenkovitě. to nám asi nepomůže.
Pak mě napadá: To se stává, že se dvě myšlenky potkají. Ale pak stojí proti sobě... krčí se, vrčí, jak šelmy, které na sebe skočí a porvou se; a já jsem mezi nimi.
To se stává někdy, že se víc myšlenek (dvě?) potká, nebo dvě povinnosti. Jedno stojí proti druhému, dvě věci se potkají v napětí... Ale příjemné to není. A stejně se to musí vyřešit, rozhodnout. Jedno nebo druhé.
(Jak to řešíte, když se vám staví proti sobě dvě věci, třeba dva nároky, dvě povinnosti...? Já vím... Bližší košile než kabát.) Je ještě jiná možnost, že se myslí víc než jedna myšlenka a dělá se víc než jedna věc?
ale napadá mě ještě něco jiného! Jede vlak, a já se na něj dívám, a vidím ho, ale přitom myslím na toho, koho má přivézt. ale i na ten vlak!
Nebo když třeba chystáte nějakou hostinu pro vzácnou návštěvu, tak sice nosíte na stůl a myslíte na přípravu jídla, ale přitom, v tom taky na toho hosta.
Nezapomínám na ten vlak kvůli tomu, kdo v něm má sedět. Ten vlak má právě tím zvláštní význam!
Nepřipravuji jídlo roztržitě. Už příprava na... potkání, návštěvu se stane slavností. Posvětí se vlak, čas, jídlo,...
To je ta možnost! Když děláte něco pro - někoho jiného. Vy... pro někoho jiného...(to jsou dvě věci najednou). To je moc zvláštní zkušenost. rozchází - a přitom taky schází se mi různé myšlenky, různá práce.

°°°°°°

Původní podobenství varovalo před tím, aby se člověk nezabral do toho, co je, co dělá... Protože by to prozrazovalo - že nemá pro nikoho (zvláště pro Boha) smysl...
Otázka je: S jakým výhledem a pro koho to nebo to děláte (žijete). Jestli jen pro sebe samotné, tak... jste bláhoví - a asi ubožáci.
Tak se to stalo lidem před potopou, to byl jejich problém. Zapomněli se sami v sobě a pro sebe. to, co bylo, jim nepřipomínalo nikoho a nic, nebylo to pro ně žádné znamení, jen něco jako kořist.
Tedy. Podobenství původně mělo probudit člověka ze samo-spánku. Nezaberte se moc do toho, co děláte, musíte, máte, chcete... Prozradilo by to, že jste sami. Sami pro sebe. To je hrozné pokušení lidí dnes. Tak hrozné, že bychom měli začít mluvit o potopě...

°°°°°°

Když se podobenství pak četlo v církvi, tak se posunulo - očekávání najednou bylo přesněji kvalifikované, po zkušenosti s Ježíšem - (skoro) všechno bylo pro Něj... všechno odkazovalo k Němu, k potkání s ním. Myšlenka na něj, plná dobré očekávající Touhy, se dotýkala snad skoro všeho, co člověk dělal. (Obrazem: myšlenka na Něj se stala archou, na kterou se mohl člověk nalodit s lecčíms, i se zvířaty...)
Ne, že by zmizelo ze života rozhodování, ale zklidní se. Není to: teď a tady Já rozhoduji, co bude a nebude, rozhodování není fatální... protože v Ježíšovi se mohou věci spojovat, (ve výhledu, který otvírá), moje, tvoje, rodiny, sboru... A rozhodování se tím stane moudré. Nebude jen pro mě (to je vždycky krátkozraké a nebezpečné). Bude prospívat mně i mému bližnímu. Nebude jen pro přítomnou chvíli.
Svým způsobem křesťané mají "rozdvojenou mysl" nebo spíš široké srdce. Co (by) bylo v napětí, se dostává do souladu, souzvuku, zákrytu... Jeden všemu ostatnímu dává smysl a hodnotu. Nakonec: Kvůli němu se žije.
Hospodář to kvůli zlodějovi měl špatné, zdálo se nám. My musíme na konec říci: Kvůli Ježíšovi to my máme dobré.

Děkujeme za to, že pro Tebe se nám toho tolik může spojovat, protože všechno k Tobě míří.

bratr farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-05-15T12:40:00.004+02:00

61. Církevní pareneze

Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla. Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků. Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké. Jestliže jste nespravovali věrně ani nespravedlivý majetek, kdo vám svěří to pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrni v tom, co vám nepatří, kdo vám dá, co vám právem patří? Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět, a druhého milovat, k jednomu se přidá, a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ Lukáš 16:8-13

Pues bien, el patrón elogió al administrador de riquezas mundanas por haber actuado con astucia. Es que los de este mundo, en su trato con los que son como ellos, son más astutos que los que han recibido la luz. Por eso les digo que se valgan de las riquezas mundanas para ganar amigos, a fin de que cuando éstas se acaben haya quienes los reciban a ustedes en las viviendas eternas. »El que es honrado en lo poco, también lo será en lo mucho; y el que no es íntegro en lo poco, tampoco lo será en lo mucho. Por eso, si ustedes no han sido honrados en el uso de las riquezas mundanas, ¿quién les confiará las verdaderas? Y si con lo ajeno no han sido honrados, ¿quién les dará a ustedes lo que les pertenece? »Ningún sirviente puede servir a dos patrones. Menospreciará a uno y amará al otro, o querrá mucho a uno y despreciará al otro. Ustedes no pueden servir a la vez a Dios y a las riquezas.» Lucas 16:8-13

Čteme Ježíšova podobenství, čteme je s nadějí, že se tak dostaneme nejblíž k tomu, co se dělo kolem Ježíše. Ale... se slovem je to složitější - než třeba se semenem. Semeno se hodí do země a vyroste z něj rostlina. Slovo se sice taky hodí - do vzduchu a dopadne někomu do srdce nebo do mysli nebo...
Ale pak už je to trochu jinak: ze semene buď nevyroste nic nebo vyroste rostlinka v semeni "obsažená", naplánovaná. Ze semene dubu nevyroste topol.
Se slovem je to složitější. Slovo se často mění už tím, jak se předává od ucha k uchu a jak se slyší. (Viz dětská Tichá pošta). O tom, co ze slova bude rozhoduje i situace, v které se říká a slyší. A ze slova může vyrůst leccos. Slovo může být pochopeno tak - nebo jinak, může i vyvolat opak, než byl jeho záměr.

O tom bychom mohli pár nedělí mluvit. U některých podobenství máme víc verzí, starší, novější. Na některých lze rozeznat víc vrstev. Tak bychom mohli sledovat, co se se slovem některých podobenství dálo dál, jak se posouval jeho důraz s posunem v čase. Třeba by se přitom mohlo dít něco - i s námi, naší situací.

Dnešní podobenství o nepoctivém správci jsme už četli. Původní motiv podobenství o nepoctivém soudci je: krize, soud, je to podobenství rozhodnutí. Království Boží se přiblížilo. Konstelace světa, vašeho života se naprosto mění. Jestli chcete zůstat "v klidu", dělat jako že nic, pokračovat v svém životě jako dosud... tak jste asi blázni, naprostí blázni.
Ten správce - to je velmi nesympatická postava. ale i ten něco udělá, když vidí, že se něco děje... Vy nic?

Naše podobenství (jako spousta dalších o Království Božím přede dveřmi) se muselo dostat časem do kritické situace. Říkalo: "Doba rozhodnutí doléhá"... Jenže když léta něco doléhá a "nedolehne", co se stane?
Tak se k podobenství o nepoctivém správci připojilo, vlastně se do něj zaseklo několik výroků.
Lukáš 16:8-9. První dojem by mohl být - že z ostrého podobenství o krizi a rozhodnutí se stává jen laciné ponaučení: vyplatí se získat přátele. I ten správce to pochopil. Není to málo, zplanění slova?

ale není to takové zplanění, jak se nám zdálo. Všimněte si: výroky jsou spojeny motivem mamonu.
Ve slově "mamon" je slovo příbuzné se slovem víra ("spoléhání", důvěra). Mamon je to, na co spoléháš, o co se opíráš, na čem ti záleží, podle čeho se rozhoduješ, je "v rámci tvého života a světa".
Nemusí to být peníze, může to být práce, škola, kariéra, talent, i vztahy se mohou stát "mamonem". (Ani rodina se z toho nevyjímá, může být také (často je) "uzavřený, jen zdánlivě prodloužený rámec vašeho uzavřeného života", jen projev sobectví...)

Lze poznat identitu podobenství (předtím a teď): Budoucnost doléhá (opřete se o ni, otevřete se jí), nebo - pozor na mamon - to je totéž. Rámec vašeho uzasvřeného života - je v krizi, v soudu, v otázce, je narušován nebo - jste z něj vysvobozeni. To je totéž.Mamon - ten je dobrý jen k tomu, aby člověk získal přátele, kteří by narušili uzavřený rámec jeho života. (Třeba až z nebe, anděly, pro věčné příbytky)

Lukáš 16:10-13. A s tím se ještě jedno posouvá: potřebují časem urovnat problém nepoctivosti správce. Mohl by se vymstít. Tak se v dalších výrocích říká, jak je nutná věrnost, spravedlnost je nutná.
Zas je tu souvislost: budoucnost doléhá (původní motiv) a buďte věrni ve velkých i malých věcech je totéž. Nechejte zasahovat, vstupovat, vcházet Království do svého života. Ať vzniká souvislost - mezi tím, co bude, co je mimo rámec vašeho života, a tím co je váš život.
To je stejá Věc: "nezůstávat vězet v rámci svého života", v rámci svých zájmů, možností, "nutností", povinností, ambicí. Není jedno proti druhému, co dělám pro sebe, co dělám pro twebe.

Tedy: nejde jen o mě, jde o to, co přesahuje rámec mého života. To je jiný popis toho, čemu se říká "Bůh".
Ježíš říkal: To je blízko, aktivní, to přichází.
Jde o to, neuvíznout v rámci svého života. Jde o to, aby do něj druzí mohli vstupovat (k tomu je!). A aby byl souvislý, pak může souviset s Tím, co ho přesahuje.

Děkujeme za to, že ty chceš být s lidmi a oni mohou být s Tebou. Že jsme si mohli znovu prožít, že všechno může patřit dohromady a propojovat se, a přitom se jedno v druhém neztratit.

bratr farář Pavel Jun

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2011-05-08T13:12:00.002+02:00

60. utrpení
Čáslav 08.05.2011

Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?

Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Marek 8:34-37

Entonces  llamó a la multitud y a sus discípulos. —Si alguien quiere ser mi  discípulo —les dijo—, que se niegue a sí mismo, lleve su cruz y me siga. 
 Porque el que quiera salvar su vida, la perderá; pero el que pierda su vida por mi causa y por el evangelio, la salvará. ¿De qué sirve ganar el mundo entero si se pierde la vida? ¿O qué se puede dar a cambio de la vida?Marcos 8:34-37

Tak to víra s Ježíšem asi nebude... to, čemu se dnes říká "pozitivnímyšlení". (Vím o lidech, kteří kvůli tomuhle ze sboru odešli, aby si mohli pozitivně myslet). Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž, kdo ztratí svůj život...

Co je špatného na pozitivním myšlení? Není lepší vidět věci z lepší stránky? Mít oči pro dobré věci. Vidět zpolovina plnou sklenici a ne poloprázdnou. Evidovat zisky a ne ztráty. Zlé věci pustit k vodě, od-pouštět a zapomenout, aby nezabíraly místo dobrým. Netrápit se věcmi, se kterými se nedá nic dělat.
Příjemnější je radovat se než se zlobit, vztekat. Lepší je užít si den než ho potrápit.
Když to člověk umí - zůstat pozitivní - tak je přitažlivý, oblíbený, štěstí se ho drží... Víra s Ježíšem ale - asi nebude "pozitivní myšlení". Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž, kdo ztratí svůj život... V jedné pouliční diskusi o Ježíšovi, zazní v doumentárním filmu slovo člověka z ulice: "Ježíš je pro mě ta ubohost na kříži".
A k tomu jsme my zváni?

°°°°°°
"Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?"
Získat celý svět a ztratit život. O co by mohlo jít? O to, že člověk se při získávání světa uštve a z toho umře? Nebo vás napadá něco jiného?

V původním textu ale není život. Je tam "duše". Je to pak takhle: "Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale uškodí své duši (ztratí ji)?" Staví se proti sobě svět a duše?  Co je svět, to je jasné, to je to - okolo nás a my v tom°co je ale ta duše?

Představte si horu, z které se nabízí spousta perspektiv, výhledů I do veliké dálky. I na slunce. Ale taky si představte hlubinu, v které se perspektiva ze všech stran obrací proti vám.
Duše nakonec je Otázka, duše je to místo v nás, které se ptá... "přes svět". Po tom, co být má. Po smyslu pravdě a hodnotě. Je to místo, z kterého nemůžete mít jen jednu-svou perspectivu, vidět jen to, co se vám zdá a chce právě teď... I místo v kterém se perspektiva obrací proti vám. Duše je otázka po druhém, druhém člověku. Duše je otázka po prvním, po Bohu... Duše je otázka po vás.

°°°°°°
Ale... potom je "duše" pramen utrpení! Je s tím a z toho kříž. Objeví se nesmírnost, nezměrnost, také rozpory mezi ... tím, co je, co by mělo být, objeví se propasti a napětí. Dojde na rozhodování. I na pocit viny, nejistotu.Člověk si víc uvědomí samotu, chvíle, kdy do ní padá. Otázky vlastně jsou nejen nejisté, ale také hořké, trpké, vyčítající. Duše má i takové. podívejte se do Žalmů!

Není divu, že se všichni pokouší o to "pozitivní myšlení". Ať je jen svět v přítomné chvíli, udržím jen svou perspektivu, nedovolím jí, aby byla příliš široká a daleká, natož aby se obrátila proti mně!

Duše, otázka po Bohu, bližním, po mně je také pramenem utrpení. Vezmete to na sebe, ptá se Ježíš? K tomu patří i to, že se člověk stane druhým lidem taky otázkou přes jejich svět a přítomnou chvíli a přítomnou rozkoš. Oblíbení jsou lidé, s kterými "není potíž", kteří nemají otázky a otázky neprobouzejí, lidé bez duše...

°°°°°°
Vezmete to na sebe? To se musíme rozhodnout?Možná k tomu jen připomenu, že v Ježíši... se stalo zřejmým... že svět a duše nemusí být takhle proti sobě...?Že to není buď svět nebo Bůh, buď žít nebo myslet a rozhodovat se;že svět se celou svou existencí, každým místem, každou chvílí po Bohu opravdu ptá. Že Bůh není pro svět stínem, ale je pro něj sluncem!

Vezmete to na sebe?Učedníci mohou zkusit říci "ano", protože - to se stalo na Ježíši zřejmým - otázka, kterou dává duše, se v Ježíšově příběhu dotkla odpovědi.
Vlastně v Ježíšovi zazněla otázka po Bohu také (Velký Pátek), a stalo se to - jakoby Bůh přijal Otázku po sobě. (Tajemství dogmatu vtělení?)

°°°°°°
Je to tedy buď svět, nebo duše?
Ne. Obojí. Existence s otázkami, v Otázce.
A to je věc také utrpení. tudy vstupuje do života taky napětí, taky bolest, taky strach, taky ... to platí.
Ale vy to na sebe můžete vzít, protože tu Otázku na svět a do života postavil Ježíš tak, že není jen někdy trýznivá, ale taky smysluplná, dokonce jako když se stává odpovědí.
A objevuje se s ní Cosi, co tušíte, když milujete a potkáváte, přijímáte Lásku.

Děkujeme za to, že jsi nám sluncem a ne stíem. I když se ukazují stíny. ale i ty se ptají po Tobě.

bratr farář Pavel Jun

DESPEDIDA DEL BALNEARIO DE KOSUMBERK EN EL DIA DE HOY

2011-04-29T13:59:00.003+02:00